Báječná neděle popisovaná v minulém příspěvku 365 happy days se nakonec těsně před spaním změnila v horor. Zjistila jsem totiž, že nemám Káju – plyšového (no, spíš fleecového) klokánka, jež byl součástí legračního pyžama, kterému jsem před pár lety neodolala na ebay.
Káju jsem si od začátku strašně oblíbila a začala ho tahat s sebou, jakmile se mělo někde přenocovat. Prostě takový můj kousek domova. Během loňského léta s námi nacestoval 2 000 km po Evropě a nikde jsme ho až do nedělního rána nezapomněli.
Jakmile jsem to zjistila, bylo mi jasné, že zůstal na pokoji v hotelu schovaný mezi polštáři, proto jsme si ho při balení nevšimli. Zároveň jsem si uvědomila, že hotel má čtyřiadvacetihodinovou recepci, a hned (v jedenáct v noci) jsem tam volala. Vsadím se, že to byla ta nejdivnější konverzace, co po telefonu kdy vedli 😀 Vypadalo to nějak následovně:
– Dobrý den, hotel xxx. Co pro vás můžu udělat?
– Dobrý den, tady yyy. My jsme u vás v hotelu přespávali ze soboty na neděli na pokoji číslo 19 a obávám se, že jsem si tam něco zapomněla. Plyšového oranžového klokana. Nenašli jste ho náhodou?
– Ne, na recepci nikdo nic nenechával. Můžu se zítra zkusit zeptat personálu. Mám vám zavolat na to číslo, z kterého voláte? Takže oranžový plyšový klokan…
– Ano, oranžový plyšový klokan. Jo, na tohle číslo. Děkuju moc, nashledanou!
– Nashledanou.
Vůbec jsem nevěděla, jestli je recepční jen profesionál a nechce mi říct, ať si z něj laskavě nedělám dobrý den, nebo jestli se fakt pokusí něco zjistit. Celé pondělí jsem byla jako na trní, mobil jsem měla pořád u sebe, což běžně opravdu nemívám, a dokonce jsem se po práci stavila u andělíčka poprosit, aby se mi Kájík vrátil.
Chvíli před šestou se rozblikal displej telefonu a po přijmutí hovoru se ozvalo: „Dobrý den, já volám kvůli tomu klokanovi, našel se.“ Kdybyste slyšeli ten kámen, co mi spadl ze srdce. Hell yeah, that really made my day!!! 😉
