Někteří lidé…

…mě fakt vytáčejí, zejména v práci. O tom, že občas vytáčím i já je, nepochybuji, ale to není předmětem dnešní vylejvárny. Dneska řeším, co štve MĚ 🙂

Vadí mi lidi, co neustále musí někoho pomlouvat. Ta má hrozný účes, tyhle šaty bych si s její postavou nikdy nevzala, ta se v práci zrovna nepředře apod. Nejlépe to samozřejmě vyzní od člověka, který se nepyšní mírami modelky a jeho pracovní výsledky nejsou bůhví jak skvělé (a zcela určitě jsou horší než výsledky pomlouvané kolegyně). Nejhorší jsou lidé, kteří mají s něčím problém, ale neřeknou to přímo dané osobě a místo toho ji před ostatními pomlouvají. Tak sakra, buď jí to řekni do očí, nebo drž pec!

Taky mi vadí lidé, kteří mají ke všemu negativní a skoro paranoidní přístup. Svůj negativismus přenáší na celý kolektiv a kazí pracovní morálku. Nic nejde, nic mě nebaví, obzvlášť v práci mě to nebaví, už chci jít domů. Za nic nemůžu, ale oni se proti mně spikli, zasedli si na mě. Je hrozný problém dělat něco tak, jak je požadováno od nadřízených, aby se týmu, který převezme práci po nás, jejich úkol lépe vykonával.  Člověk má občas den blbec a je protivný a absolutně chápu, že v takový den mu nikdo a nic není po vůli, ale pokud se tohle opakuje pořád dokola jako kolovrátek, není nejspíš problém ve špatných dnech, ale v přístupu daného člověka.

Štvou mě lidé, co nedokážou přijmout slušně podanou a dobře míněnou kritiku. Taky mi vadí, když reakcí na konstruktivní výtku není zamyšlení nad sebou a snaha o nápravu, ale naopak agresivní obrana, výmluvy apod. Na jednom semináři mě učili, že chválit se má v kolektivu, kritizovat mezi čtyřma očima. Asi to neplatí vždycky. Po zkušenosti s jednou kolegyní nevím, jestli se tím řídit. Mezi čtyřma očima jsem ji požádala, aby něco nedělala, protože to ruší při práci ostatní kolegy. Udělala z toho veřejnou aféru a používala argumenty, které mě neskutečně vytáčely (máme demokracii – můžu si dělat, co chci, já taky ostatním spoustu věcí tolerovala, ale už nebudu apod.). Příště bude lepší ji seřvat přímo v té situaci, kdy bude danou věc dělat, a bude hotovo.

Vadí mi lidé, co nehrají týmově a fér. Tým hraje pro ně, oni ho zatěžují, využívají, těží z jeho výsledků, ale sami k nim výraznou měrou v pozitivním slova smyslu nepřispějí. Mají problém zůstat v práci výjimečně přesčas a pravidelně se zvedají k odchodu dřív než uplyne celá pracovní doba. Nezajímá je, jestli tam kvůli jejich předčasnému odchodu nebude muset někdo zůstat déle. Když se zvedají dřív, ani se nezeptají, jestli je vše hotovo.

Kéž bychom takových lidí všichni potkávali čím dál méně. A protože jsem optimista, tak doufám, že tomu tak bude ne proto, že za svůj přístup dostanou padáka, ale protože se jim rozsvítí a své chování změní…

Se spolubydlícími je někdy kříž…

Měli jste někdy spolubydlící? Pokud ano, tak to určitě znáte – občas prostě vznikají třecí plochy. Jde o to, jak velké a jak jsou obě strany tolerantní a ohleduplné.

Na spolubydlící jsem zvyklá. Od dětství jsem bydlela v pokoji se sestrou, později na koleji jsem během čtyř let vystřídala dvě spolubydlící a pak jsem měla spolubydly (mnoho 🙂 ) i na dvou bytech, které jsem obývala (a vlastně obývám doteď). Jasně, vždycky se najde něco, co člověka na druhých trochu vytáčí – a přiznejme si, všichni děláme něco, čím druhé iritujeme. Ale vždycky to bylo celkově v pohodě – dokud se nepřistěhovali současní spolubydlící.

Abych trochu nastínila situaci: bydlíme v bytě 3+1 ve složení já + přítel (1 pokoj), kamarád (2. pokoj) a další pár (3. pokoj, říkejme jim třeba Jeníček a Mařenka). Původně jsme se dost těšili, až se páreček přistěhuje – Mařenka byla naše kamarádka. Představovali jsme si, jak budeme po večerech hrát hry, jak si odpoledne uděláme kafe a pokecáme…ale to jsme se přepočítali. Ukázalo se totiž, že Jeníček s Mařenkou jsou poněkud hlučnější a temperamentnější pár než jsme mysleli. Chvíli jsou na sebe jako mílius, chvíli na sebe řvou, nadávají si a rozcházejí se. Taky vyšlo najevo, že jsou rádi vzhůru dlouho do noci (tím myslím třeba do dvou, tří ráno) a že si neuvědomují, že sádrokartonové stěny co do pohlcování hluku mnoho služby neudělají. Zásadně pokapou melounem právě vytřenou podlahu, nádobí myjí tak, že se může rovnou mýt znovu a nedochází jim, že lžičky v kuchyňském šuplíku jsou určené pro všechny obyvatele bytu a že by někomu mohlo vadit, když si je nasyslí téměř všechny k sobě do pokoje. Nikdy je nenapadne umýt sprchový kout a když opouští koupelnu, bývá rohožka před sprcháčem řádně nasáklá vodou, aby si to další zájemce o koupelnu užil. Perou si (pro dva lidi!) aspoň 3x týdně a sušák si nechávají permanentně u sebe. A takových věcí bych mohla jmenovat ještě tisíc. Jsou to vlastně drobnosti, nad kterými by člověk normálně mávl rukou. Jenže tím, jak se každý den opakují a kupí se, způsobují čím dál větší alergii na Jendu a Mařenku. Žádné herní večery, žádný pokec s hrnkem kafe. Řešení? Odhodit lítost a stud a co nejdřív jim říct, ať si sbalí svých pět švestek. A radši si už nebrat žádné spolubydlící a nechat si pokoj pro sebe 🙂

A jaké máte se spolubydlícími zkušenosti vy?