Přítel mi k narozeninám vymyslel výlet do Rakouska. Samozřejmě jsem učůrávala blahem, zvlášť když jsme dali dohromady i termín 🙂 Rozhodli jsme se pro prodloužený víkend 26. – 28.10. 2013.

Našim cílem bylo městečko Mondsee. Cesta vedla přes Železnou Rudu do Německa a odtud pak do Rakouska. Přesnou trasu si nepamatuji a myslím, že je zbytečné zdržovat se detaily. Jeli jsme vlastním autem, takže jsem se docela bála, aby nám ten náš kočár nikde neklekl. Naštěstí se nic takového nestalo, ale zpětně si nadávám, že jsme měli sebe i auto radši pojistit a mohla jsem být víc v klidu. Muž odřídil celou cestu, zastavili jsme se jen na oběd a malý nákup. Bylo příjemné moci jen tak pozorovat měnící se ráz krajiny i architektury. Čím víc jsme se blížili k Rakousku, tím víc přibývalo domečků s typickými dřevěnými vyřezávanými balkonky 🙂

Zamluvili jsme si apartmán v malém soukromém penzionu Gästehaus Sonnenhang. Přivítala nás majitelka, milá paní v důchodovém věku. Mělo to jen jednu chybu – paní neuměla téměř ani slovo anglicky, ale rukama nohama jsme se domluvili 🙂 Apartmán se skládal z chodbičky, ložnice, koupelny se záchodem, obýváku/kuchyně a balkónu, z kterého byl úžasný výhled na městečko a jezero. Profil apartmánu na booking.com nelhal, opravdu bylo k dispozici vše, co bylo slíbeno (parkování, wifi, TV, plně vybavená kuchyňka včetně spotřebičů a nádobí, …). Můžeme jen doporučit 🙂

Přijeli jsme v sobotu kolem čtvrté odpoledne a byli jsme docela unaveni z cesty, takže jsme se ubytovali a vyrazili jen na krátkou večerní prohlídku města. Zvládli jsme vylovit i pár keší. Nejvíc nás pobavilo, když jsme chtěli ulovit keš poblíž kostela s tím, že kolem sedmé večer už bude celkem tma a nebude kolem moc lidí. A ejhle – všude kolem parkovala spousta aut a couraly mraky lidí všech věkových kategorií – děti,  puberťáci i důchodci. Ruch ustal teprve když kostelní zvon odbil začátek mše 🙂 Byli jsme překvapení, jak jsou i mladí Rakušané věřící…

V neděli jsme posnídali na balkóně a přemýšleli, co budeme dělat. Původně byl v plánu keškovací výlet kolem jezer Mondsee a Wolfgangsee, ale při brouzdání letem světem internetem jsme zjistili, že právě dnes je poslední den tohoto roku, kdy se můžeme svézt lanovkou na Dachstein – Krippenstein. Jelikož byl závod F1 tuhle neděli už dopoledne, tak jsme v klidu zkoukli formule a pak vyrazili. Zastavili jsme se v Bad Ischl na oběd, samozřejmě jsme si dali Wiener Schnitzel :-D. Také jsme tam narazili na cukrárnu, která je známá výrobou čokolády. Bohužel jsme s sebou moc peněz neměli a potřebovali jsme, aby nám ještě zbylo na lanovku, zaplacení pobytu a další věci, tak jsme si moc vyskakovat nemohli. Ale koupili jsme si aspoň sadu dvou čokoládových ježečků v krabičce 🙂

Zhruba po hodince jízdy z města Bad Ischl jsme dorazili na parkoviště pod dachsteinskou lanovkou. Vesele jsme dali 54 euro za zpáteční lístek na lanovku (dva dospělí) a za chvíli už jsme se vezli nahoru na Krippensten a sledovali, jak je naše vozítko na parkovišti čím dál menší. Byla možnost zakoupit vstup i do jeskyní, které se nacházejí u druhého úseku lanovky, ale na to jsme se z časových důvodů vykašlali, protože bychom museli hodně pospíchat, abychom stihli poslední lanovku dolů, a ve finále bychom z toho neměli nic.

Hlavním cílem výletu byla vyhlídka Five Fingers (Pět prstů), která byla od lanovky vzdálená cca 15 minut chůze. Více o této vyhlídce si můžete přečíst třeba zde. Můžu říct, že jsem toho měla ze začátku plné kecky, protože jsem se nemohla srovnat s rychle zdolaným výškovým rozdílem a tím pádem i řidším vzduchem – vždyť Krippenstein leží ve výšce více než 2000 metrů nad mořem. Za chvíli se to ale zlepšilo a pak už jsem si chůzi v nádherném prostředí i počasí vyloženě užívala. Na Pěti prstech bylo docela rušno, takže chvíli trvalo, než se dostalo i na nás, ale stálo to za to. Výhled byl dechberoucí, nemohli jsme se nabažit.

Kromě pobytu na vyhlídce jsme tady stačili ještě ulovit naši nejvýše položenou kešu a prohlédnout si stavbu přímo na vrcholku Krippensteinu. Tady se nám podařilo pobavit japonské turisty, protože stavba mi připomínala příď Titanicu a chtěla jsem, aby mě drahý zvěčnil zezdola jako Rose (a Jacka) ve slavné scéně z tohoto filmu. Mimochodem tito turisté se pak vyfotili úplně stejně 🙂

A pak už byl čas jet domů. Jelikož jela dolů jedna z posledních lanovek, mačkalo se nás tam opravdu hodně a byli jsme rádi, když jsme byli konečně dole. Nicméně samotnou jízdu lanovkou jsem tedy snášela lépe než jsem čekala, nekonaly se žádné mdloby, řev ani zvracení 🙂

Cestou zpět do Mondsee jsme se ještě na chviličku zastavili v historicky významném Hallstattu pro kešku. Byl docela boj ji odlovit, protože se nacházela na molu u promenády plné hotelů a samozřejmě zrovna musel přijet autobus turistů, kteří se honem šli podívat na labutě, jež přilákala naše přítomnost – myslely si, že je jdeme krmit. Nakonec turisté přece jen odešli,  krabičku jsme odlovili a pokračovali v cestě. Zastihla nás pořádná alpská bouřka. Lilo, že jsme na krok neviděli a u Bad Ischlu se spustily ještě kroupy s takovou intenzitou, že jsem se vážně obávala, jestli to čelní sklo vydrží. Nakonec jsme ale v pořádku a řádně unaveni dojeli.

V pondělí ráno jsme se odhlásili z penzionu a konečně si jeli prohlédnou jezero a město za světla. Při parkování ve městě jsme se stihli trochu poškorpit, protože mám panickou hrůzu ze špatného parkování (rozuměj parkování na zakázaných místech) a muž vůbec 🙂 Při návštěvě informačního centra se ukázalo, že parkujeme dobře, takže zbytek procházky už proběhl v dobré náladě a došli jsme i k jezeru Mondsee. Za světla bylo konečně vidět, jak je krásně čisté. Představovala jsem si, jaké to tam musí být v létě…

Ještě jsme si zajeli podívat se ke Krottensee a pak už jsme se vydali na cestu zpátky do ČR. Na silnicích byl větší provoz než jsme čekali, a tak jsme se vybodli na nějaké velké hledání keší a upalovali jsme co nejrychleji do Chamu, našeho oblíbeného nakupovacího města v Bavorsku, a pak domů. Byl to prima víkend, opravdu jsme si odpočinuli a chvíli relaxovali bez toho, aniž by pořád zvonil telefon 🙂