Rozhodla jsem se dát dohromady seznam věcí, které mi každodenně usnadňují život při péči o malou. Každá maminka je samozřejmě jiná a těch věcí by se dalo vyjmenovat mnohem víc, ale tohle je pro mě základ.

1. Rychlovarná konvice s nastavitelnou teplotou – věc, která nám neskutečně ulehčuje přípravu umělého mléka. Máme model od Xiaomi, kde stačilo nastavit si v appce požadovanou teplotu a při zmáčknutí příslušného čudlíku na konvici už jen čekám na signál, že je voda připravena. Nachystat mléko je tedy i v noci v polospánku záležitostí několika málo minut, zvlášť pokud si předem odměřím množství prášku do dávkovače. A zvládne to i tatínek 🙂
2. Lahvičky, které se dají celé rozdělat – nezbytnost, pokud je miminko krmeno UM. My jsme si oblíbili tyhle protikolikové od značky MAM, dobře se při krmení divé zvěře drží, dají se jednoduše umýt (bez použití lahvového kartáčku) a lze koupit savičky s různě rychlým průtokem. Aktuálně používáme 2 velikosti lahví, od každé 2 ks (tj celkem 4 lahve) – máme vyzkoušené, že malá vypije v určitou dobu více a jindy méně a takto máme vždycky po ruce minimálně 1 připravenou lahev správné velikosti, aniž bychom museli po každém krmení honem letět lahvičku mýt a sterilizovat.
3. Sterilizátor do mikrovlnky – máme obyčejný od značky Bayby. Za mě nezbytnost zejména v okamžiku, kdy miminko dostává UM a je neustále potřeba vyvařovat lahvičky nebo když potřebujete sterilizovat části odsávačky. Hrnec na plotně mě neskutečně iritoval a i jeho údržba mi přišla složitější než nalít trochu vody a zapnout na 5 minut mikrovlnku 🙂 Jo a „kamarádka“ říkala, že plastová kousátka do sterilizátoru nepatří!!! 😀
4. Lehátko do vaničky – na začátku jsme ho nepoužívali a říkala jsem si, jak se bez něj v pohodě obejdeme. Pak se malá začala více hýbat, už ji nestačilo přidržovat jednou rukou a přišel čas lehátka. Koupání je teď o dost jednodušší a řekla bych, že se i malá se cítí bezpečněji a více si to užívá. Používám klasické s kovovou konstrukcí potaženou látkou.
5. Monitor dechu do postýlky – věc, kterou jsem chtěla ještě dřív, než se malá narodila. Jako prvomatku mě hlavně v noci uklidňovalo zeleně blikající světýlko, že je vše v pořádku a miminko dýchá. Na společné spaní v naší posteli s miminkem jsem se opravdu necítila a tohle byl způsob, jak eliminovat spoustu cest k postýlce 🙂 U naší Nanny jsme zažili falešný poplach pouze jednou, když malá „cestovala“ a dostala se pryč z podložky. Pokud si jej nechceš kupovat, v některých porodnicích si lze monitor na domácí použití i zapůjčit 🙂
6. Aplikace Chůvička 3G (Baby Monitor 3G, pokud máš telefon v angličtině) – za cca 130 Kč perfektní náhrada klasické elektronické chůvičky. Jeden telefon nebo tablet necháš u miminka, druhý u sebe a můžeš jít s klidem třeba na zahradu věšet prádlo. Aplikace tě upozorní, když se prcek vzbudí, můžeš ho sledovat i s obrazem, pouštět mu ukolébavku nebo na něj mluvit. A můžeš samozřejmě i dělat fotky 😀 Appka je dostupná pro Android i Apple zařízení a lze i mít jedno zařízení androiďácké a druhé Apple.
7. Perlan – netkaná textilie na mytí či utírání dítěte při přebalování. Neděs se nad cenou, prodává se ve velkých rolích, vydrží fakt dlouho a lze ho i prát 🙂 Mně se osvědčil na otírání malé při počůrání namísto vlhčených ubrousků, mám prostě vždycky připravený komínek z nastříhaných kousků a vedle misku s vodou, kam ho namáčím. Používáme ho i při koupání místo klasické žínky, kterou malá bytostně nesnášela.
8. Řetízek na dudlík – absolutní nezbytnost, pokud miminko používá dudlana a ještě si ho neumí najít a vložit do pusy samo. Naše malá ho má naštěstí jen na usínání, ale chodit k ní na začátku třicetkrát při každém uspávání byl opruz i tak a ještě hledat pokaždé dudlík po celé postýlce, rozsvícet a zbytečně ji tím ještě víc probouzet… Koupili jsme řetízek s klipem a dudlík s kroužkem svítícím ve tmě a aspoň jedna věc byla vyřešena 🙂 Jen si dej pozor, aby řetízek nebyl moc dlouhý a mrně se na něm nemohlo uškrtit!

Záměrně jsem nezařazovala hračky, ale jen praktické věci. Doufám, že tě článek inspiroval. Budu ráda, když přidáš něco dalšího 🙂

Po strašlivě dlouhé době jsem se rozhodla dát blog znovu dohromady a jak název článku napovídá, důvod je jasný – stala jsem se mámou. První čtyři měsíce byly dost krušné, protože jsme prožívali moje šestinedělí (haha, spíš tříměsíčnělí), absolutní nedostatek sociálního kontaktu kvůli covid19 karanténě, všechna naše rodičovská poprvé a do toho naše malá neskutečně trpěla na prdíky, které se od třetího měsíce změnily v regulérní koliky, a měla špatné kyčle, kvůli nimž musela nosit abdukční peřinku 24 hodin denně po dobu 12 týdnů.

Z šestinedělí si toho bohudík vlastně moc nepamatuju. Vybavuju si, jak jsme dojeli domů z porodnice a já měla strach, jak všechno sami zvládneme – oboje rodiče bydlí více než 3h cesty autem, takže tuhle pomoc jsme neměli. Hormony se bouřily, střídaly se záchvaty absolutního štěstí s pocity totální neschopnosti být matkou, nezvládání domácnosti, fyzické i psychické únavy, problémy s kojením…

Asi nejhorší bylo šílenství způsobené neutišitelným dlouhotrvajícím dětským pláčem, kdy jsem naši holčičku prosila, aby přestala, houpala jsem ji, zpívala jí, snažila se jí pusu zacpat dudlíkem a otevřeně přiznávám, že ač na to nejsem pyšná, párkrát na ni i zaječela. A taky pochopila ty případy, kdy rodič v šílenství z řevu potomka miminku ublížil. Samozřejmě to v žádném případě neschvaluji a neobhajuji, ale najednou jsem viděla, jak se to může stát, i když je to hrozné. Ten pláč vytahoval na světlo ty nejtemnější stránky mojí duše. Chvílemi jsem chtěla utéct pryč, nechat někde kočárek, litovala jsem, že tu naši potvůrku máme, chtěla se rozvádět a vzdát se rodičovských práv. Brečela jsem i kvůli tomu, že to dítě nemám dost ráda a ona že nemá ráda mě. Zpětně si myslím, že to mohla být i nějaká forma poporodní deprese nebo psychózy, nevím. Ale stav nouze a vyhlášení karantény, kdy jsem přes dva měsíce každý den viděla jen muže, pohodě určitě nepřidaly. Netoužila jsem po ničem jiném než kafi s kámoškou a odpoledni stráveném lenošením a koukáním na blbosti na Netflixu (ačkoli jsem během jedné noci strávené v hotelu zjistila, že ani tohle jsem nechtěla – ale o tom až jindy). Jen díky mužovi, na něhož dětský pláč přeci jen tolik nepůsobil a byl schopen problémy rozkládat na prvočinitele a řešit, jsme to nějak přežili.

Během prvních tří měsíců jsem se snažila dodržovat aspoň částečně radu, že mám zkusit spát, když spí dítě. No, zjistila jsem, že mě to spíš vyšťavuje než pomáhá, hlavně večer. Nastavili jsme si režim tak, abych se trochu prospala, když dítě večer usne, a odpočinula si pěkně o samotě ve vedlejším pokoji než budu zas kojit, protože jsem lehký spáč a ze začátku mě rušil a budil každý zvuk vycházející z postýlky. Buzení po těch cca 2 hodinách spánku bylo dost nepříjemné a byla jsem ráda, když malá povyrostla, mohli jsme si dovolit delší úsek bez krmení a pro nás jiný spací režim, kdy jsme prostě v 22:00 začali chodit spát oba rodiče. Jinak spaní přes den mi tedy taky moc nešlo a spíš jsem se pak cítila jak praštěná, ale to si holt musí vyzkoušet každá máma sama. Místo denního spánku jsem se tedy většinou spíš snažila uklízet/vařit, jelikož jsem byla hotová z toho, jak se z naklizeného hnízdečka stal totální brajgl. Po několika týdnech jsem to vzdala a raději si místo toho zalezla na chvíli ke knížce nebo tabletu.

A zde přichází první moudro: nejdůležitější je tvoje pohoda. Uklízení, vaření a péče o domácnost teď fakt nejsou priority. Nedělej to na úkor svého odpočinku nebo dokonce místo toho, aby sis sedla a v klidu se najedla. Máš miminko, které ti během svého bdělého stavu vařit nebo uklízet umožní? Prima. Jinak v tomhle směru přijímej veškerou nabízenou pomoc nebo zapoj tátu, ať buď pomůže on, nebo ať drobka pohlídá a ty můžeš udělat, co je potřeba.

Během prvních měsíců jsem taky trpěla šílenou nejistotou ohledně péče o miminko. Držím ho dobře, neničím mu třeba páteř? Jak ho mám obléknout, není mu zima/teplo? Nemá hlad, vypilo dost? Připadala jsem si jako absolutně nemožná matka a často i brečela, že muž je mnohem lepší rodič než já 🙂 A víš co? Opravdu byl, analyzoval chování dítěte bez vlivu hormonů a za pomocí selského rozumu. A často ho uklidnil prostě tím, že byl v klidu, nesálal z něj ten stres jako ze mě. Ano, samozřejmě, i to byl důvod k breku, že on ho utišil a já ne.

Tady je asi dobré místo na druhou radu: když něco nevíš, rozhodně to nekonzultuj s internetem, zejména ne s diskuzemi na mimibazaru, emiminu, modrém koníkovi apod. Dozvíš se totálně protichůdné názory, přečteš si, že úplně všechno způsobuje SIDS (dudlík/absence dudlíku, umělé mléko, spaní/nespaní s matkou…) a budeš akorát ještě více zmatená a vystresovaná. Ptej se mámy, ségry, kámošky – žádný dotaz není hloupý. Já řešila s kámoškami i to, čím miminu utírají zadek 🙂

Další velké téma prvních měsíců bylo kojení, respektive hlad/nehlad. Naše dítě totiž narozdíl od většiny prcků hlady prostě nekřičí. Za pět měsíců, co je na světě, hlady ječela všehovšudy dvakrát, takže poučka, že dítě se ozve, až bude mít hlad, u nás byla absolutně k ničemu. Jako prvomatka jsem tudíž byla pořád vystresovaná i z toho, jestli je dost najedená, hlavně když jsem ještě plně kojila a malá neměla jiný zdroj potravy. Pediatr nám nakonec půjčil dětskou váhu, protože zpočátku malá málo přibírala, což byla opět cesta do pekel. Když jsem měla pocit, že jí málo, vážila jsem ji před a po kojení a rozdíl byl třeba jen pár (desítek) gramů, ač jsem měla pocit, že sála dost dlouho – ono je to těžké, když se dítě vrtí nebo se třeba pokadí 🙂 Tohle mě fakt stresovalo neskutečně. Příště bych v případě jakékoli nejistoty ohledně kojení volala okamžitě laktační poradkyni, ideálně takové, s kterou má dobrou zkušenost třeba kamarádka a není to radikálka, která neuznává nic jiného než kojení.

A zde přichází třetí a poslední doporučení: vykašli se na vážení před a po krmení. Raději sleduj, jak se miminko projevuje – je aktivní, není víc spavé, je jako vždycky? Tak je všechno v pořádku. Když bude mít hlad, pravděpodobně si řekne, a když ne, do dalšího krmení rozhodně hlady neumře. Osvědčilo se mi zvážit se 1x týdně ve stejnou dobu bez malé a následně s malou, abych viděla, jestli přibírá, a pokud by např. 2-3 týdny po sobě nepřibrala nebo dokonce shodila, řešila bych to s dětským doktorem. Jo a k těm projevům hladu – naše malá nekřičela, jak jsem zmínila, ale když měla velký hlad, sála si pěst tak intenzivně, až to mlaskalo. To, že si dítě cpe prsty do pusy a cucá si je, nemusí mít s hladem vůbec nic společného, je to normální vývojová fáze 🙂 Já jsem prostě krmila po cca 3-4 hodinách a naší madam to zřejmě vyhovovalo.

A to je snad všechno. Možná teď procházíš tím samým a říkáš si, jestli to někdy skončí. Věř, že ano. Uděláte si režim anebo to dítě prostě vyroste. Buď na sebe hlavně hodná, odpouštěj si rodičovské prohřešky a snaž se z nich poučit. Věř, že na dítě v zoufalství zakřičela téměř každá máma. Ptej se, když něco nevíš. Mluv o tom, jak ti je, s někým blízkým nebo s odborníkem – divila by ses, kolik mamin prožívá to samé, i když o tom nahlas nemluví a jen se chlubí vysmátými fotkami na instagramu. Popros tatínka nebo švagrovou, ať dnes s kočárem vyjedou oni, hoď si na chvíli nohy nahoru. Hlavně na to nebuď sama! 😉