Ve čtvrtek jsem se bavila nad tím, jak se všude píše o Jeremy Clarksonovi, svérázném moderátorovi známé bristké motoristické show Top Gear, který byl před několika dny suspendován kvůli napadení člena štábu. No, celkem to chápu, nedostat po celodenním náročném natáčení nic k snědku, taky bych asi někomu skočila po krku 🙂

Každopádně média v této souvislosti začala připomínat různé skandály a hlášky, kterými kdy Jeremy někoho pohoršil nebo urazil. Pár jsem si jich dnes pustila a přečetla a nějak pořád nechápu, jak mohou být někteří lidé a skupiny tak vztahovační. Já se velmi dobře pobavila a doufám, že se Jeremy do role moderátora Top Gearu brzy vrátí 😉

Dneska se mi v práci vyloženě dařilo a pobavilo mě, kolik pracovních poprvé jsem zvládla. Celý den jsem pracovala v Salesforce (CRM systém, který používáme) a v podstatě jsem na střídačku vyráběla a hasila průšvihy. Poprvé se mi podařilo omylem vytvářet oppty (obchodní příležitosti) u každé konverze leadu na kontakt – bylo to dáno nastavením systému, jedno okýnko nebylo zaškrtnuto a kdybych si toho nevšimla včas, někdo ze sales operations nebo účetních by mě asi zastřelil. Takže jsem si poprvé tyhle oppty taky musela smazat, ani jsem netušila, že k tomu mám práva 🙂 Pak se mi pro změnu podařilo vytvořit jedné firmě duplicitní account, takže jsem poprvé account i mazala 😀 No, bylo to zkrátka náročné, ale oceňuju, že jsem se naučila spoustu nových věcí.

Odpoledne jsem se dívala na biatlon a děsně fandila Gábině Soukalové. Jo, máme fakt šikovné sportovkyně (i sportovce), to stříbro ze stíhacího závodu na 15 km bylo naprosto zasloužené! 🙂

PS: Na ten telefon jsem nezapomněla a dneska ho objednala, tak jsem zvědavá, v jakém stavu dorazí a jestli bude fungovat! 😉

Přiznávám, že dnes jsem docela váhala nad tím, o čem budu psát. Pracovala jsem z domova, venku nebyla, po netu moc nebrouzdala…podnětů zkrátka nebyl zrovna přehršel 🙂

Až teď před spaním jsem se vydala probrouzdat trochu ebay, protože muž se o víkendu zmínil, že tam znovu zahlédl za pár šupů telefon Sony Ericsson J20i (Hazel), který jsem chtěla do zásoby, až mi ten současný – úplně stejný – odejde. Ono to asi nebude trvat dlouho, přece jen ho mám už čtyři roky a bohužel se nedá říct, že bych zrovna na telefon dávala moc pozor nad rámec toho, abych ho neztratila, takže pádů a šrámů už utrpěl nepočítaně. Ale funkčně mi vyhovuje, podporuje WiFi, má pár her, umí volat a psát, celkem slušně fotit a dá se použít jako poměrně výkonná svítilna třeba když v noci v kabelce hledáte klíče od baráku. Zkrátka má základní funkce okleštěné od veškerých (pro mě) zbytečností. Má tvar příjemný do ruky a je trochu těžší než je zvykem, což mi je osobně velmi příjemné, protože díky tomu cítím například v kapse, že ho opravdu mám. V neposlední řadě taky božsky vypadá, připadá mi pořád stejně krásný 🙂 Samozřejmě má i svoje mouchy, třeba fastport na sluchátka a nabíjení není zrovna ideálním řešením, ale v zásadě se jedná jen o drobnosti. Takže jestli nezapomenu, zítra ho kupuju!

V pondělí jsem si ještě kvůli marodění vzala volno, proto jsem měla čas nejen číst a koukat na Nákupné maniačky a podobně intelektuální pořady, ale taky se konečně pořádně porozhlédnout po internetu a umazat jeden restík.

Už od Vánoc jsem si slibovala, že si konečně objednám nové pyžamo s dlouhým rukávem, ale pořád jsem si nemohla vybrat a navíc se fixovala jen na značku Muzzy, s kterou mám výborné zkušenosti, ale v příslušné velikosti jsem nenašla nic, u čeho bych při prvním zření vykvíkla, že to musím mít.

Dneska se mi od toho konečně podařilo odpoutat a vida – narazila jsem na jedno takové, které přesně tuhle reakci dokázalo vyvolat. Snad bude tak pohodlné a kvalitní, jako je boží! 🙂

(staženo z perfektnipradlo.cz, kde jsem ho také objednávala)

Dnešní příspěvek opět nebude moc dlouhý, vlastně to bude jen písnička.

Muž si včera nainstaloval do iPadu aplikaci, která napodobuje zvuky různých hudebních nástrojů – měl tam piano, kytaru, příčnou flétnu, xylofon, banjo a nevím, co dalšího. Neteřince (v červnu jí budou dva roky) se samozřejmě nejvíc líbil xylofon 🙂

Když zkoušel hrát, nenapadlo ho nic lepšího než Sound of Silence od Simona & Garfunkela. Takže díky, žes mi ji nasadil do hlavy 🙂

Dnešek byl přelomový hlavně pro mou mamku. Včera jí bylo padesát, ale slavili jsme to až dneska. Dostala spoustu kytek i další dárečky, byla fakt dojatá.

Při té příležitosti jsem si uvědomila, jak moc jsem ráda, že to je moje máma a jak jsem vděčná, že ji mám. I když se v některých věcech neshodneme, vždycky dělá to, o čem si myslí, že je nejlepší pro nás děti, ne co je nejlepší pro ni. Vždycky, když mi bylo blbě nebo jsem měla problém s něčím fakt trapným, poradila mi nebo zařídila, aby se to nějak vyřešilo, nesmála se mi a neposlala mě do háje. Nekecala mi do toho, s kým chodím. Když jsem se poprvé opila a tři dny mi bylo zle, tak mi uvařila vývar a nic mi nevyčítala. Prostě máma nad zlato.

Tak maminko, doufám, že tu budeš s námi ještě aspoň jednou tak dlouho 😉

…aneb návrat Káji 🙂

Pátek byl opravdu mimořádně šťastným dnem. Nemůžu si stěžovat na rýmičku, ač mi stále dává zabrat, nemůžu si stěžovat vlastně na nic, protože shledání s Kájou všechno stokrát přebilo.

Říkala jsem si, že by bylo vhodné za nalezení a opatrování Kájíka donést na recepci aspoň čokoládu. Museli jsme ji kupovat hned dvakrát, protože poprvé jsem ji někde mezi pokladnou a autem vytrousila – nejspíš jsem ji nechala v lékárně, když jsem platila kartou a zadávala PIN (samozřemě tam při návratu už nebyla). Takže zapomenutí Káji se nám fakt vyplatilo 😀

Když jsme zapli navigaci, aby nás navedla k hotelu, kde jsme ho nechali, vymysleli jsme novou fyzikální veličinu: čas K – čas do shledání s Kájou (např. čas K mínus hodina a půl) 🙂 Po dojetí na místo jsem se trochu bála, aby ještě byl na recepci, protože jsem předem nevolala, že se pro něj stavíme, ale jakmile jsem zamířila k recepci, hned jsem ho viděla – to bylo radosti! Slečna za pultem se děsně smála, když jsem jí ohlásila, že si jdu pro toho klokana 😀

Neskutečně jsem si oddychla a myslím, že si vždycky třikrát zkontroluju, že ho opravdu mám 🙂

Včera jsem to nezvládla, takže výjimečně dneska dáme příspěvek za dva dny.

Středa moc super nebyla, protože se mi vrátila viróza v takovém stylu, že jsem se nechala přemluvit a šla k doktorovi. Se šéfkou jsem si pak domlouvala home office. Nakonec mi ale promluvila do duše v maminkovském stylu a ukecala mě, abych si do konce týdne vzala dovolenou. Takže rýma je děsná, ale válet se celý den v posteli, číst knížku a koukat na stupidní pořady má něco do sebe. A když pak spolubydlící donesla indiánky a dali jsme si kafe… 🙂

Čtvrtek už byl o něco lepší nejen kvůli válení se, ale taky protože začalo MS v biatlonu. Naši závodníci se účastnili hned první disciplíny, smíšené štafety (ženy 2x 6 km, muži 2x 7,5 km). Závod se od začátku vyvíjel velmi dobře a dokázali jsme získal zlato!!! 🙂

Celé úterý se mě držela dobrá nálada kvůli znovunalezení Káji. Ale stala se ještě jedna fajn věc: přišly knížky od Zoneru. Jeden titul sice není ten, co jsem objednávala, ale snad to ještě půjde vyreklamovat. Taky jsme si koupili točené víno, odrůdu Irsai. Zrovna upíjím z pohárku, mňam! 🙂

Báječná neděle popisovaná v minulém příspěvku 365 happy days se nakonec těsně před spaním změnila v horor. Zjistila jsem totiž, že nemám Káju – plyšového (no, spíš fleecového) klokánka, jež byl součástí legračního pyžama, kterému jsem před pár lety neodolala na ebay.

Káju jsem si od začátku strašně oblíbila a začala ho tahat s sebou, jakmile se mělo někde přenocovat. Prostě takový můj kousek domova. Během loňského léta s námi nacestoval 2 000 km po Evropě a nikde jsme ho až do nedělního rána nezapomněli.

Jakmile jsem to zjistila, bylo mi jasné, že zůstal na pokoji v hotelu schovaný mezi polštáři, proto jsme si ho při balení nevšimli. Zároveň jsem si uvědomila, že hotel má čtyřiadvacetihodinovou recepci, a hned (v jedenáct v noci) jsem tam volala. Vsadím se, že to byla ta nejdivnější konverzace, co po telefonu kdy vedli 😀 Vypadalo to nějak následovně:

– Dobrý den, hotel xxx. Co pro vás můžu udělat?

– Dobrý den, tady yyy. My jsme u vás v hotelu přespávali ze soboty na neděli na pokoji číslo 19 a obávám se, že jsem si tam něco zapomněla. Plyšového oranžového klokana. Nenašli jste ho náhodou?

–  Ne, na recepci nikdo nic nenechával. Můžu se zítra zkusit zeptat personálu. Mám vám zavolat na to číslo, z kterého voláte? Takže oranžový plyšový klokan…

– Ano, oranžový plyšový klokan. Jo, na tohle číslo. Děkuju moc, nashledanou!

– Nashledanou.

Vůbec jsem nevěděla, jestli je recepční jen profesionál a nechce mi říct, ať si z něj laskavě nedělám dobrý den, nebo jestli se fakt pokusí něco zjistit. Celé pondělí jsem byla jako na trní, mobil jsem měla pořád u sebe, což běžně opravdu nemívám, a dokonce jsem se po práci stavila u andělíčka poprosit, aby se mi Kájík vrátil.

Chvíli před šestou se rozblikal displej telefonu a po přijmutí hovoru se ozvalo: „Dobrý den, já volám kvůli tomu klokanovi, našel se.“ Kdybyste slyšeli ten kámen, co mi spadl ze srdce. Hell yeah, that really made my day!!! 😉