…aneb návrat Káji 🙂
Pátek byl opravdu mimořádně šťastným dnem. Nemůžu si stěžovat na rýmičku, ač mi stále dává zabrat, nemůžu si stěžovat vlastně na nic, protože shledání s Kájou všechno stokrát přebilo.
Říkala jsem si, že by bylo vhodné za nalezení a opatrování Kájíka donést na recepci aspoň čokoládu. Museli jsme ji kupovat hned dvakrát, protože poprvé jsem ji někde mezi pokladnou a autem vytrousila – nejspíš jsem ji nechala v lékárně, když jsem platila kartou a zadávala PIN (samozřemě tam při návratu už nebyla). Takže zapomenutí Káji se nám fakt vyplatilo 😀
Když jsme zapli navigaci, aby nás navedla k hotelu, kde jsme ho nechali, vymysleli jsme novou fyzikální veličinu: čas K – čas do shledání s Kájou (např. čas K mínus hodina a půl) 🙂 Po dojetí na místo jsem se trochu bála, aby ještě byl na recepci, protože jsem předem nevolala, že se pro něj stavíme, ale jakmile jsem zamířila k recepci, hned jsem ho viděla – to bylo radosti! Slečna za pultem se děsně smála, když jsem jí ohlásila, že si jdu pro toho klokana 😀
Neskutečně jsem si oddychla a myslím, že si vždycky třikrát zkontroluju, že ho opravdu mám 🙂
