Dnešní příspěvek bude o angličtině. V práci máme možnost chodit na hodiny angličtiny, které nám částečně hradí firma a částečně si je platíme sami. Dostala jsem se do skupiny, kde se věnujeme spíše konverzaci než gramatice. Chodíme tam čtyři holky. Učitel je rodilý Američan, který ale už několik let žije v Čechách, protože se oženil s Češkou a mají spolu dvě malé děti. Je to celkem fajn chlápek, ale občas mě trochu mrzí, že si povídá převážně s jednou holčinou (jejíž mluvená angličtina je výborná, fakt před ní smekám) a na nás ostatní se moc nedostane, spíše jen posloucháme. Připadá mi to od něj trochu neprofesionální.
Tuhle středu jsme ale na hodině byly jen dvě – já a jedna další slečna, nikoli učitelova oblíbenkyně (pozn.: aby bylo jasno – proti té holčině nic nemám, naopak si s ní rozumím, jen ji potřebuji v textu odlišit). Dostalo se nás obě v hojné míře, povídaly jsme skutečně tu hodinu a půl a nedostalo se ani na žádná gramatická cvičení 🙂 Byla to fakt příjemná a užitečná hodina! Přesně takovou jsem potřebovala, protože jsem začala uvažovat o tom, že tam přestanu chodit…