Dneska je super už je to, že jsem se dopracovala k jubilejní stovce. Ne že bych nečekala, že vydržím, ale spíš jsem nečekala, že mě to bude pořád bavit 😉 Tak na další stovku!

Ještě bych se ráda podělila o větu, která mě dnes rozesmála na hodině angličtiny. Šlo o cvičení s různými nápisy – pokusy o překlad z místního jazyka do angličtiny – a my jsme hledali, co je špatně a co se asi snažili původně říci. Takže to znělo následovně:

„In the lobby of a Moscow hotel across from a Russian Orthodox monastery:
You are welcome to visit the cemetery where famous Russian and Soviet composers, artists, and writers are buried daily except Thursday.“

Zajímalo by mě, jestli to fakt někdo takhle zmastil, nebo si to jen vymyslel 🙂

Ačkoli je dnes neděle a i ty formule se jely, dneska to o nich nebude, protože závod nebyl dvakrát záživný a Mekům to lautr nešlo.

A co se tedy našlo jiného, co by mě potěšilo? V první řadě to byla mužova starostlivost poté, co jsem se v noci vzbudila a bylo mi ukrutně zle – nějak mi nesedl sekt a jahody se šlehačkou k večeři. Šel opakovaně zkontrolovat, jestli jsem sebou na záchodě nesekla, vyvětral a pak mi dělal polštářek a povídal si se mnou, dokud jsem zase neusnula…prostě můj poklad 😉

V druhé řadě to byla záchrana misek. Odpoledne jsem vytahovala ze skříňky nad kuchyňskou linkou skleněné misky, že si uděláme jahody se šlehačkou. Mističky jsou samozřejmě na nejvyšší polici, takže bylo spíš otázkou času, kdy je blbě chytnu a vyletí mi z ruky. No, ta chvíle nastala právě dneska 🙂 Chytla jsem misky a sundávala je dolů, jedna mi nějak vylítla, hned i druhá, ještě jsem je jednou zachytila, ale nepodařilo se mi je pevně chytit a najednou letěly mimo můj dosah. Už jsem rezignovala a jen se modlila, ať se roztřískají šikovně a nenalítají střepy do kaše, kterou jsem uvařila na zítřejš oběd. Naštěstí v dosahu stál muž, hrál po nich do vzduchu, chvíli s nimi neuvěřitelně žongloval než se mu je podařilo ustálit a pevně chytnout, ale nakonec to dokázal. Nechápu jak, ale fakt jsem šťastná, že se nerozbily 🙂

Dnes mi největší radost udělalo to, že jsme konečně doma. Těch návštěv jsme během dvou dnů zvládli opravdu hodně a přeci jen platí, že všude dobře, doma nejlíp. Cestou k nám jsme ještě zastavili u prodejce jahod u silnice a bedýnku koupili. Pak jsme si ještě řekli, že se k tomu skvěle hodí šlehačka a sekt a plán na večer byl jasný. Paráda! 🙂

Edit: Po happy dni přišla crappy noc, nějak mi to nesedlo a bylo mi zle jak dlouho ne. Ale stálo to za to!

Jelikož tu máme prodloužený víkend, rozhodli jsme se udělat si výlet za příbuzenstvem. Naše první cesta vedla do Mostu – tady bydlí mužova babička. A to je to, co mě dnes potěšilo – konečně jsem ji poznala. Dřív nebyla moc příležitost, muž nejezdí moc ani domů, natož po dalších příbuzných, navíc tam jsou nějaké složitější vztahy…

Každopádně jsem ráda, že jsem ji poznala. Byli jsme na návštěvě asi dvě hodiny a zdála se mi moc milá, jen hrozně smutná ze smrti partnera, přestože ten umřel už skoro před rokem a zdá se, že pro ni to byla opravdu spřízněná duše. Říkala nám, ať cestujeme a dopřejeme si zážitky, dokud to jde, že zahrádka počká, ale jeden nikdy neví, co se mu nebo druhým stane a pak by ho mrzelo, že si něco naplánoval a už se to nesplní…Bylo mi líto, že je tak osamělá, fakt bych takhle skončit nechtěla. Jsem ráda, že jsme ji mohli potěšit aspoň návštěvou a několika věnovanými fotkami.

Dneska mě (a nejen mě) pobavila příhoda, co se stala v práci. A já byla přímo v centru dění 🙂

Když něco zpracovávám v interní databázi, vidím tam, kdo s danou položkou co dělal – kdo naposledy kontroloval údaje, kdo k tomu něco přidával apod., svou práci si virtuálně podepisujeme. Odpoledne se ke mně dostala jedna položka a myslela jsem, že mám Jiříkovo vidění – datum kontroly 7.5., ale podepsáno kolegyní, která u nás už asi třičtvrtě roku nepracuje 😀 Hned jsem psala kolegyni, která dělala ve stejném teamu, jestli někdo něco zpracovává pod jménem té bývalé kolegyně. Řekla mi, že ona to určitě nezpracovávala, ale že dnes tu práci dělala jedna jiná slečna a možná zapomněla přepsat jméno bývalé kolegyně, protože její práce jim slouží jako šablona. V tuhle chvíli už jsme to řešily asi čtyři a myslely si, že máme v práci ducha, protože i ta druhá slečna přísahala, že danou věc nezpracovávala. Zkrátka všem z toho šla hlava kolem.

A pak mi na Skype od první kolegyně, se kterou jsem to řešila, přišla zpráva, že strašně plaším. Datum zpracování s podpisem bývalé kolegyně totiž sice bylo také 7.5., jenže 2014!!! Takže jsem dostala ze srandy vyhubováno, že vyvolávám všeobecnou paniku 😀 Každopádně taková shoda náhod, to bych sama nevymyslela 🙂

Dnešní postřehy budou trochu kolidovat se slovníkem slušného děvčete, ale budiž mi to pro jednou v zájmu zábavy odpuštěno 🙂

A co že mě to dneska tak pobavilo? V práci dělám nejen s českými, ale zejména se zahraničními daty. Často se setkám i s cizokrajnými jmény, nad kterými se člověk občas musí pousmát. Dneska jsem ale objevila opravdovou perličku. Už si nepamatuji, zda to byla žena, či muž, ale natrefila jsem na osobu pocházející z Thajska, jejíž křestní jméno bylo Nasrat. Baví mě pestrost jazyků a to, jak jedno slovo může v jiném jazyce úplně změnit význam 🙂

Mimochodem, v téhle souvislosti se mi vybavil ještě jeden podobný, ale už celkem profláknutý případ – indická zpěvačka jménem Rani Srani. Myslíte, že je náhoda, že je půlka jejích fanoušků na Facebooku z České republiky? 😀

Dnešní ráno začalo trochu nepříjemně, ale o tom jsem vlastně nechtěla psát. Zmiňuji to proto, že jsem snad ani nedoufala, že by se mohlo stát něco fajn, natož už ráno cestou do práce. Venku navíc docela hustě pršelo. A přece se něco potěšujícího stalo 🙂

Ráno jsem se jako obvykle oblékla, sbalila si věci a pospíchala na tramvaj. Jelikož mělo být poměrně teplo, natáhla jsem na tričko jen takovou jarní/letní bundu. Rozhodla jsem se ještě kousek cesty svézt busem, takže jsem ještě od tramvaje došla na autobusovou zastávku a zjistila, že mám chvíli čas. Zavrtala jsem se tedy pořádně do bundy, vrazila ruce do kapes a zjistila jsem, že v jedné něco mám. Rychle mi docvaklo, co to je – kamínek z Alp, z výletu do Rakouska. Tehdy jsem ho sebrala cca v 2000 m.n.m. cestou na vyhlídku Pět prstů. Úplně jsem si vybavila ten prodloužený víkend a tenhle výlet a bylo mi rázem hrozně fajn… 😉

V neděli mě potěšilo to, že se mi podařilo aspoň část rodiny dotáhnout na oběd do restaurace. Minule jsem mamce totiž slíbila, že ji vezmeme na jídlo někam ven, ať to má jednou bez práce. Chtěla jsem vytáhnout i muže, babičku, ségru, bráchu, neteř…ale zkombinujte chutě tolika lidí a najděte v tom našem velkoměstě v neděli vhodný lokál 🙂 Ségra to nakonec odřekla, tím pádem nešla ani neteř. Pak začal zlobit brácha a nakonec taky nešel. Mrzelo mě to, ale holt jsme šli jen ve čtyřech s mamkou a babi. I tak si ale myslím, že jsme si to docela užili a byl to příjemně strávený čas.

Ještě jedna věc byla fajn – s bráškou jsem stihla udělat úkoly na angličtinu a dokonce jsem ho dokopala k opakování nepravidelných sloves. Brácha má Aspergerův syndrom, do toho momentálně prožívá poměrně intenzivní pubertu a trpí představou, že se nesmí nic učit, aby nebyl moc chytrý a ostatní mu neříkali, že je šprt. Tím pádem ho přemluvit k jakémukoli opakování je docela výkon, přestože to potřebuje víc než ostatní kvůli problémům se soustředěním (má taky ADHD). Ale zvládli jsme to, celkem mu to šlo a doufám, že z testu vyfasuje nějakou dobrou známku. Fingers crossed! 😉

Dneska bych vypíchla hned tři události, které poznamenaly den. Byl to výlet za čokoládou, hledání kešky a grilovačka.

Za čokoládou jsme se vydali do Jilemnice. V rámci svatební show se zde měla prezentovat i firma Willy&Pauli specializovaná na prodej čokolády. Hrozně jsem se těšila, protože jsem příšerný čokoholik, ale nakonec jsem byla trochu zklamaná. Měli být připraveni v deset hodin, bohužel to z nějakého důvodu nestihli a přijeli později, chvíli trvalo než stihli rozpustit čokoládu na dílničky a vybalit tabulkovou na prodej…jelikož jsme s sebou měli neteřinku a nechtěli jsme jí příliš rozhasit denní režim, museli jsme se asi po hodině čekání zvednout, jen jsme koupili pár kousků tabulkové čokolády a museli jsme spěchat domů a žádná čoko kouzla jsme neviděli 🙁 Nicméně zakoupená italská čokoláda bez cukru, ochucená pomerančem a limetkou je vážně naprosto fantastická a rychle jsem s ní zapomenula na všechny patálie 🙂

Druhým dnešním bodem bylo hledání kešky v takovém minipraleseu rybníka. Ségra nás dovedla na místo, kde si myslela, že by měla být, ale po chvilce dumání jsme přišli na to, že to bude zřejmě kousek vedle. Měli jsme pravdu, za chvíli jsme ji viděli. Problém byl, že se nacházela téměř ve čtyřmetrové výšce na konci „mostu“ (rozuměl klády) a že bylo třeba udělat krok či dva bez opěry, takže docela akrobacie. Už jsem to vzdávala a navrhovala jít domů, protože jsem nechtěla, aby si někdo ublížil. Muž ji ale nutně potřeboval, tak se pro ni vydal a nakonec ji i úspěšně odlovil. Celou dobu jsem myslela, že mě trefí, že spadne do vody pod větví, v lepším případě si rozbije brýle (bez kterých vidí asi na 20 cm) a v horším se zabije a nechá nás se švagrem s hypotékou na krku. Zkrátka to byl adrenalin, na který dlouho nezapomenu 🙂

Poslední věcí, kterou bych dnes ráda vypíchla, byla grilovačka. Buřtíky, grilované pikantní hermelíny, klobásky i cuketa byly samozřejmě výborné, nejvíc mě ale potěšilo to, že hlavně mamina a babi se rozplývaly nad vychlazeným salátem z červené řepy podle mého receptu, který se snědl do poslední lžičky 😉

Pátek nezačal úplně slavně. Ráno před cestou za rodinou do Krkonoš jsem se dívala na internet na dopravní situaci a zjistila jsem, že se u Prahy stala bouračka dvou kamionů a že nám to asi pěkně zkomplikuje život. To se nakonec naštěstí zase tak moc nestalo, ale zato nám cestu „zpříjemnila“ asi dvacetikilometrová objížďka kvůli opravě silnice mezi Studencem a Brannou 😀

Každopádně bylo fajn být zase doma a díky prodlouženému víkendu se moci zdržet o něco déle. Navíc z našeho příjezdu měla radost i téměř dvouletá neteřinka a svou roztomilostí, bezprostředností a nezištnou láskou mi dobila baterky tak, jak to umí jen malé děti 😉

Ale co by to bylo za první máj, kdyby mi největší radost neudělala pusa. Letos jsem ji dokonce dostala pod rozkvetlou třešní a mohla jsem si i vybrat, pod kterou to bude, protože máme hned dvě 🙂 Tak je to z krku a snad neuschnu! 😉