Dneska se s vámi chci podělit o to, jak jsme s mužem strávili Vánoce. Byl to totiž první Štědrý večer, který jsme netrávili každý u svých rodičů. A ve finále nebyl úplně takový, jaký bychom si přáli. Ale pěkně po pořádku.
Vybojovat si Štědrý večer strávený mimo naše rodiny byl docela těžký úkol. Tedy samozřejmě, jsme dospělí a nutit nás nikdo nemohl, ale chtěli jsme to provést diplomaticky – dívejte se pak celý rok na vyčítavé pohledy vlastních i „nevlastních“ rodičů 🙂 Ale když už se to povedlo, chtěli jsme si Vláďovy Vánoce (jiný název pro Štědrý den) užít jak se patří v klidu, proflákat den, cpát se cukrovím, dělat jen příjemné věci.
K obědu jsem naplánovala a posléze i vyrobila tradiční krkonošský houbovec. Na večeři jsme se hecli a řekli si, že když už jsou ty svátky, tak si tedy dopřejeme – připravili jsme si wellington z pravé svíčkové 🙂 Bylo nám jasné, že kapra, řízků a bramborového salátu si ještě užijeme dost na návštěvách. Jenže už pár dnů před svátky jsem se necítila moc dobře, bolel mě žaludek a po zkonzumování houbovce začalo být hůř. Do večeře jsem to jakž takž rozhýbala, pak jsme pojedli wellington se špenátem a pak teprve začala zábava ve všech směrech 🙂
Nejprve došlo na předávání dárků: muž dostal knížky od svého oblíbeného autora (které si doteď nepřečetl) a nějaké drobnosti, já obdržela grilovací pánvičku na indukční sporák, knížku (kterou jsem dostala už předtím při společné večeři s kamarády, grrr) a tradičně obálku se souřadnicemi, které vedly na nějakou pláň na německou stranu Šumavy. Nechápala jsem a drahý mi začal vysvětlovat, o co jde. To místo se ukázalo být lyžařským střediskem s možností jezdit na lyžích i na snowboardu. Každý, kdo mě zná, musí chápat, proč jsem zezelenala a začala natahovat, že mě vůbec nezná, protože zimní sporty a nejvíc lyže bytostně nesnáším a není šance, že by se na tom něco změnilo 🙂 Když muž viděl moje neštěstí, usoudil, že strašení už bylo dost a chtěl mě uklidnit. Začal vyprávět o tom, že v areálu je i sáňkařská dráha a hrozně se divil, když intenzita pláče zesílila. Jak jsem byla vyděšená, představila jsem si závodní sáňkaře, co jezdí ve speciálním korytu a leží na zádech na pidisáňkách… 😀 Pak mi naštěstí bylo vysvětleno, že je fakt myšlena dráha pro obyčejné sáňky a konečně jsem začala mít radost 🙂 Bohužel na výlet zatím nedošlo, protože sníh zmizel víc než rychle, tak snad to ještě letos realizujeme.
Ještě jsme si chvíli užívali pohody a pak to začalo. Udělalo se mi fakt zle, zbytek večera jsem strávila na toaletě a spolykala asi kilo živočišného uhlí. Stejně to nebylo ono, takže jsem plynule přešla na biopron a stravu střídavě rohlíkovou a žádnou a na chudáka muže zbylo dojídání wellingtonů a dalších dobrot. Naštěstí jsme byli asi třetí den konečně schopní odjet i na návštěvy a už jsem zvládla i strouhané jablko s mrkví, přesnídávku a banán. Ale byly to asi první svátky, během kterých jsem rozhodně nepřibrala ani deko 🙂 Doufejme, že ty letošní se povedou víc!
