Dnešní chvíle spokojenosti přišla se zjištěním, že už jsou na světě titulky k posledním svěma dílům seriálu Red Band Society. Takže jsme je museli v průběhu odpoledne a večera samozřejmě dokoukat 🙂

Red Band Society vypráví o životě několika vážně nemocných teenagerů a ošetřujícího personálu v dětské nemocnici. Přestože má seriál tak smutný motiv, celkově nevyznívá až tak depresivně a najde se v něm i spousta veselých momentů. Prý se tomu říká dramedy 🙂 Herecké obsazení mi hrozně sedlo a celkově jde o velmi příjemný a návykový počin. Už dlouho se mi nestalo, že bych si nějaký seriál tak oblíbila už od první chvíle 🙂 Malou vadou na kráse je jen to, že natáčení druhé série bylo zrušeno a zůstane tak nejspíš u pouhých 13 odvysílaných dílů.

(hypable.com)

Úterý proběhlo ve znamení relaxu. Ne, že bych nepracovala, ale kvůli nachlazení jsem si vzala home office a tím pádem byla od osmi ráno do půl sedmé do večera sama doma.

V mnoha článcích se doporučuje oddělovat pracovní a soukromý prostor – jednoduše si práci domů netahat, aby se hlava mohla vyvětrat a věděla, že překročit práh bytu znamená přestat řešit pracovní věci. Nevím jak vy, ale osobně mám práci z domova docela ráda, pokud je to výjimečně. Není to jen o tom, že člověk nemusí pracovat celý den v kuse (tohle zrovna většinou stejně dodržuju), spíš o tom, že si člověk vytvoří jemu vyhovující podmínky a narozdíl od kanclu, kde neustále trajdá třicet lidí kolem, ho prakticky nic neruší a nevytrhává od činnosti, které se věnuje. Díky tomu jsem většinou na home office produktivnější než v kanceláři 🙂

Další výhodou je to, že člověk ušetří čas strávený dopravou. Je prostě fajn ve čtyři zaklapnout notebook, mít padla, ale nemuset se nikam přemisťovat. Tedy v mém případě přemístit se maximálně z obýváku do ložnice 🙂

Původně jsem chtěla dnešní příspěvek zakončit něčím v tom smyslu, že by bylo fajn mít to tak každý den. Ale nebylo. To je právě pro mě to kouzlo home office – že to není každodenní samozřejmost, že to je svým způsobem něco jako den v lázních 🙂

…Aneb romantika hadr 😀

Po měsíci a půl jsme se zase jednou domluvili s kamarády na tom, že se sejdeme. Kdy jindy bychom to taky měli udělat než na svátek zamilovaných? 🙂 A když už, tak v naší oblíbené restauraci Delish, která se zaměřuje na hamburgery a další zejména americké dobrůtky. Sešlo se nás celkem pět a z původně domluveného oběda se vyklubalo velmi příjemných čtyři a půl hodiny občerstvování se a povídání o všem možném. Prostě úplný balzám na duši. Odcházela jsem obohacená o spoustu zajímavých informací a mimo jiné jsem se dozvěděla konečně i to, co mi už pár dnů vrtalo hlavou – kdože si to dal můj blog do RSS. Honzo, tímto zdravím 😉

S kamarádkou jsem se domluvila, že si v blízké době uděláme holčičí odpoledne, takže doufám, že to vyjde. Taky jsem jí říkala o tomhle blogu, takže doufám, že se fakt podívá – Terko, tady je speciální pozdrav i pro tebe! 😉

A na závěr si dáme můj oblíbený song týkající se dnešního dne. Co by to bylo za Valentýna bez Krávy? Bohužel písnička má vkládání na weby zakázané, tak si ji můžete pustit aspoň zde 🙂

Pátek 13. února pro mě rozhodně nebyl dnem nešťastným. Spíše naopak, dozvěděla jsem se několik nových informací od naprosto nečekaného zdroje ohledně jedné staré historky a celý den jsem se musela smát, sotva jsem si na to vzpomněla.

S dobrou kamarádkou jsme se na FB chatu dostaly k tématu Valentýna, srdíček a podobných věcí. Vzpomněla jsem si na to, co mi vyprávěla kdysi na vysoké jedna o pár let starší studentka, s níž jsem měla společný předmět a která bydlela na stejné koleji jako já. Dotyčná slečna byla tehdy hodně naštvaná na nějakého chlapce/muže, proto mu v záchvatu nenávisti nechala přede dveřmi kolejního pokoje srdce zabalené v krabici – už si nepamatuji, jestli bylo hovězí, nebo vepřové.

Kamarádce jsem tedy popsala tenhle příběh a její reakce mě naprosto dostala. Odpověděla mi, že s danou slečnou v té době bydlela na pokoji a tuhle akci jí pomáhala chystat. A že srdce nebylo to jediné, co si mladý muž vysloužil – dostal ještě jako bonus játra plácnutá na auto. Tohle bylo opravdu to poslední, co jsem čekala. Svět je někdy vážně malý! 😀

Dnešní potěšení začalo už ráno. Po delší době jsem se stavila pro snídani v Gruntu U Lidušky. U toho jsem se i neplánovaně prošla, protože jsem rozespalá došla na zastávku MHD, ze které samozřejmě autobusy nejezdí až k obchůdku, takže jsem se pak musela z jiné zastávky kus vrátit. Ale co by člověk neudělal pro kus dobrého žvance, že! 🙂 Nemohla jsem se rozhodnout, jestli si dát radši koblížek s borůvkami, nebo vdoleček, tak jsem si pro jistotu koupila oboje a samozřejmě oproti původnímu plánu jsem všechno spásla ještě dopoledne 🙂

Druhá radost mě čekala odpoledne po návratu domů. Přišel ten externí disk, hurá!!! 🙂

Noc z úterý na středu byla hrozná. Mou silnou polovičku chytla šílená bolest, nejspíš od nervu, a než mu zabral ibalgin, hodinu se jen kroutil a hekal. Pak se kroutil a nemohl usnout pro změnu proto, že ho začala bolet hlava. Jak jsem se mu snažila nějak pomoct a tulila se, tak jsem samozřejmě nespala taky. Někdy po půl druhé ráno si šel udělat čaj a odebral se do obýváku na gauč, kde usnul. Já se o půl páté napolo probrala s tím, že zkontroluju, že je přikrytý (moje úchylka) – samozřejmě jsem zjistila, že v posteli není, tak jsem se ho po bytě vydala hledat. Pak jsme tak nějak konečně usnuli a ve třičtvrtě na sedm jsem vstávala. Den pak pochopitelně za moc nestál, doma jsem navíc ještě dlouho dodělávala věci do práce, což mi odčerpalo i ten zbytek sil.

Našel se tedy nějaký světlý bod? Ale jo. Teplá sprcha a půlhodinka s knížkou. A samozřejmě to, že mužovi je už zase dobře 🙂

Dnešek byl pro mě fakt docela náročný. Stále toho máme v práci dost, tak bylo pomocí pověřeno ještě několik členů jiného týmu a já se ujala zaškolování, které mimochodem dopadlo velmi dobře. Ale jak říkám, jelikož jsem z práce poslední dobrou opravdu utahaná, není tenhle úspěch tím, co mě dnes potěšilo nejvíce.

Největší radost jsem měla z toho, že jsme zjistili, že už vyšla nová, v pořadí už čtvrtá řada Suits (Kravaťáků) a rovnou jsme si u večeře pustili první díl. Zdá se, že i tahle série bude stát za to! 🙂