Trochu jsem váhala, co dnes zařadit do téhle rubriky, jelikož se nic moc nestalo. Ale nakonec se přece něco našlo.
Po práci mi zvedla náladu „návštěva“ u Andělíčka, vlastně sáhnutí na kovovou hlavičku na mříži u katedrály, o které se povídá, že plní přání, dává na lidi pozor a tak. Stalo se to zhruba před třičtvrtě rokem takovým mým soukromým pondělním rituálem.
A pak mi celý den v hlavě zněla Kapela od Chinasek. Jedna z mála písniček, co se mi na Rockfieldu líbila na první poslech 🙂
Už delší dobu jsem myslela na to, že bych sem mohla přidat i nějakou rubriku zaměřenou na jídlo. Jídlo miluju a ráda sem tam něco dobrého uvařím (ideálně ve spolupráci s mužem) a podělím se o recept, ale jsem realista a je mi jasné, že zakládat si speciální food blog nemá cenu, zase taková pisatelka nejsem 🙂
Prvním receptem, který vám chci nabídnout, je salát z červené řepy. Vyzkoušela jsem ho sice teprve včera, ale opravdu mi zachutnal a zejména v létě může být určitě dobrým tipem na lehkou, rychlou a zdravou večeři. K jeho přípravě potřebujeme jen pár snadno dostupných surovin:
500g uvařené červené řepy (lze koupit už hotovou, např. v Globusu kolem 25,- Kč)
1 kelímek zakysané smetany
2 lžíce nastrouhaného křenu (lze nahradit křenem ze skleničky)
2 lžičky medu (lze nahradit cukrem)
1 lžíce octa (podle chuti, sama dávám i více)
sůl, pepř podle chuti
Řepu nastrouháme, půlku nahrubo a půlku najemno. Pak přidáme ostatní suroviny a vše pořádně promícháme. Pokud nám to čas dovolí, je dobré nechat salát trochu odležet a vychladit v lednici. Je výborný v kombinaci s rozpečenou bagetkou nebo s čerstvým domácím chlebem. Dobrou chuť!
Dnes mi udělaly radost hned dvě věci. Tou první je to, že se nám povedlo uvařit hovězí po burgunsku, přestože jsme během kuchtění dostali lekci o tom, že to fakt asi není jídlo, jehož přípravu si lze usnadnit použitím papiňáku. Tedy aspoň ne tehdy, když ho necháme hodinu bez dozoru žít vlastním životem 🙂 Fotku bohužel nemám, z mobilu byla hodně rozmazaná a foťák byl zrovna vybitý.
Druhá věc, která mě dnes potěšila, je dost prostá – poprvé od začátku roku jsme o víkendu zůstali doma sami dva a podařilo se mi víceméně nic nedělat 🙂 Část dneška jsem proflákala koukáním na Nákupné maniačky – slovenskou show, ve které se čtyři soutěžící snaží nakoupit a poskládat outfit odpovídající určitému zadání a pak se vzájemně obodují. Není to bůhvíjak intelektuální zábava, ale pokud chci jen kulisu k odpočinku, není to špatná volba. Narozdíl od Prostřeno!, na které se taky občas dívám, se tam aspoň moc nehádají a netaktizují 🙂
Na Facebooku mě jedna kamarádka zaujala svým projektem 365 Happy Days. Jde v podstatě o to, že si každý den vyfotí něco, co se k danému dni vztahuje, co jí udělalo radost apod. Rozhodla jsem se, že bych se o něco takového chtěla pokusit taky – tedy nikoli na FB, ale tady. Jsem toho názoru, že každý den se najde aspoň jeden důvod k úsměvu a bude fajn se ve slabší chvilce mít kam vrátit a ty důvody k radosti si připomenout. To, že jsem nezačala už 1. ledna, nevidím jako překážku – vždyť pokud se chceme zbavit nějakého zlozvyku nebo třeba zhubnout, měli bychom na tom začít pracovat hned, nikoli od pondělka, od začátku měsíce, od Nového roku…Nejde přece o datum v kalendáři, ale o změnu přístupu 🙂
Takže pojďme na to:
Tenhle den vejde do historie jako ten, kdy mi velkou radost udělala nově zakoupená krabice na hračky. Miluju plyšáky, jenže vzhledem k jejich množství není úplně praktické mít je v posteli. Každovečerní přesuny na židle a ranní migrace zase zpátky do pelechu nepředstavují zrovna vrchol zábavy podle mého gusta. Plyšáci tedy dostali nový domeček i se stříškou, takže nepřekáží a zároveň se na ně ani nepráší 🙂
Dneska se s vámi chci podělit o to, jak jsme s mužem strávili Vánoce. Byl to totiž první Štědrý večer, který jsme netrávili každý u svých rodičů. A ve finále nebyl úplně takový, jaký bychom si přáli. Ale pěkně po pořádku.
Vybojovat si Štědrý večer strávený mimo naše rodiny byl docela těžký úkol. Tedy samozřejmě, jsme dospělí a nutit nás nikdo nemohl, ale chtěli jsme to provést diplomaticky – dívejte se pak celý rok na vyčítavé pohledy vlastních i „nevlastních“ rodičů 🙂 Ale když už se to povedlo, chtěli jsme si Vláďovy Vánoce (jiný název pro Štědrý den) užít jak se patří v klidu, proflákat den, cpát se cukrovím, dělat jen příjemné věci.
K obědu jsem naplánovala a posléze i vyrobila tradiční krkonošský houbovec. Na večeři jsme se hecli a řekli si, že když už jsou ty svátky, tak si tedy dopřejeme – připravili jsme si wellington z pravé svíčkové 🙂 Bylo nám jasné, že kapra, řízků a bramborového salátu si ještě užijeme dost na návštěvách. Jenže už pár dnů před svátky jsem se necítila moc dobře, bolel mě žaludek a po zkonzumování houbovce začalo být hůř. Do večeře jsem to jakž takž rozhýbala, pak jsme pojedli wellington se špenátem a pak teprve začala zábava ve všech směrech 🙂
Nejprve došlo na předávání dárků: muž dostal knížky od svého oblíbeného autora (které si doteď nepřečetl) a nějaké drobnosti, já obdržela grilovací pánvičku na indukční sporák, knížku (kterou jsem dostala už předtím při společné večeři s kamarády, grrr) a tradičně obálku se souřadnicemi, které vedly na nějakou pláň na německou stranu Šumavy. Nechápala jsem a drahý mi začal vysvětlovat, o co jde. To místo se ukázalo být lyžařským střediskem s možností jezdit na lyžích i na snowboardu. Každý, kdo mě zná, musí chápat, proč jsem zezelenala a začala natahovat, že mě vůbec nezná, protože zimní sporty a nejvíc lyže bytostně nesnáším a není šance, že by se na tom něco změnilo 🙂 Když muž viděl moje neštěstí, usoudil, že strašení už bylo dost a chtěl mě uklidnit. Začal vyprávět o tom, že v areálu je i sáňkařská dráha a hrozně se divil, když intenzita pláče zesílila. Jak jsem byla vyděšená, představila jsem si závodní sáňkaře, co jezdí ve speciálním korytu a leží na zádech na pidisáňkách… 😀 Pak mi naštěstí bylo vysvětleno, že je fakt myšlena dráha pro obyčejné sáňky a konečně jsem začala mít radost 🙂 Bohužel na výlet zatím nedošlo, protože sníh zmizel víc než rychle, tak snad to ještě letos realizujeme.
Ještě jsme si chvíli užívali pohody a pak to začalo. Udělalo se mi fakt zle, zbytek večera jsem strávila na toaletě a spolykala asi kilo živočišného uhlí. Stejně to nebylo ono, takže jsem plynule přešla na biopron a stravu střídavě rohlíkovou a žádnou a na chudáka muže zbylo dojídání wellingtonů a dalších dobrot. Naštěstí jsme byli asi třetí den konečně schopní odjet i na návštěvy a už jsem zvládla i strouhané jablko s mrkví, přesnídávku a banán. Ale byly to asi první svátky, během kterých jsem rozhodně nepřibrala ani deko 🙂 Doufejme, že ty letošní se povedou víc!
Přítel mi k narozeninám vymyslel výlet do Rakouska. Samozřejmě jsem učůrávala blahem, zvlášť když jsme dali dohromady i termín 🙂 Rozhodli jsme se pro prodloužený víkend 26. – 28.10. 2013.
Našim cílem bylo městečko Mondsee. Cesta vedla přes Železnou Rudu do Německa a odtud pak do Rakouska. Přesnou trasu si nepamatuji a myslím, že je zbytečné zdržovat se detaily. Jeli jsme vlastním autem, takže jsem se docela bála, aby nám ten náš kočár nikde neklekl. Naštěstí se nic takového nestalo, ale zpětně si nadávám, že jsme měli sebe i auto radši pojistit a mohla jsem být víc v klidu. Muž odřídil celou cestu, zastavili jsme se jen na oběd a malý nákup. Bylo příjemné moci jen tak pozorovat měnící se ráz krajiny i architektury. Čím víc jsme se blížili k Rakousku, tím víc přibývalo domečků s typickými dřevěnými vyřezávanými balkonky 🙂
Zamluvili jsme si apartmán v malém soukromém penzionu Gästehaus Sonnenhang. Přivítala nás majitelka, milá paní v důchodovém věku. Mělo to jen jednu chybu – paní neuměla téměř ani slovo anglicky, ale rukama nohama jsme se domluvili 🙂 Apartmán se skládal z chodbičky, ložnice, koupelny se záchodem, obýváku/kuchyně a balkónu, z kterého byl úžasný výhled na městečko a jezero. Profil apartmánu na booking.com nelhal, opravdu bylo k dispozici vše, co bylo slíbeno (parkování, wifi, TV, plně vybavená kuchyňka včetně spotřebičů a nádobí, …). Můžeme jen doporučit 🙂
Přijeli jsme v sobotu kolem čtvrté odpoledne a byli jsme docela unaveni z cesty, takže jsme se ubytovali a vyrazili jen na krátkou večerní prohlídku města. Zvládli jsme vylovit i pár keší. Nejvíc nás pobavilo, když jsme chtěli ulovit keš poblíž kostela s tím, že kolem sedmé večer už bude celkem tma a nebude kolem moc lidí. A ejhle – všude kolem parkovala spousta aut a couraly mraky lidí všech věkových kategorií – děti, puberťáci i důchodci. Ruch ustal teprve když kostelní zvon odbil začátek mše 🙂 Byli jsme překvapení, jak jsou i mladí Rakušané věřící…
V neděli jsme posnídali na balkóně a přemýšleli, co budeme dělat. Původně byl v plánu keškovací výlet kolem jezer Mondsee a Wolfgangsee, ale při brouzdání letem světem internetem jsme zjistili, že právě dnes je poslední den tohoto roku, kdy se můžeme svézt lanovkou na Dachstein – Krippenstein. Jelikož byl závod F1 tuhle neděli už dopoledne, tak jsme v klidu zkoukli formule a pak vyrazili. Zastavili jsme se v Bad Ischl na oběd, samozřejmě jsme si dali Wiener Schnitzel :-D. Také jsme tam narazili na cukrárnu, která je známá výrobou čokolády. Bohužel jsme s sebou moc peněz neměli a potřebovali jsme, aby nám ještě zbylo na lanovku, zaplacení pobytu a další věci, tak jsme si moc vyskakovat nemohli. Ale koupili jsme si aspoň sadu dvou čokoládových ježečků v krabičce 🙂
Zhruba po hodince jízdy z města Bad Ischl jsme dorazili na parkoviště pod dachsteinskou lanovkou. Vesele jsme dali 54 euro za zpáteční lístek na lanovku (dva dospělí) a za chvíli už jsme se vezli nahoru na Krippensten a sledovali, jak je naše vozítko na parkovišti čím dál menší. Byla možnost zakoupit vstup i do jeskyní, které se nacházejí u druhého úseku lanovky, ale na to jsme se z časových důvodů vykašlali, protože bychom museli hodně pospíchat, abychom stihli poslední lanovku dolů, a ve finále bychom z toho neměli nic.
Hlavním cílem výletu byla vyhlídka Five Fingers (Pět prstů), která byla od lanovky vzdálená cca 15 minut chůze. Více o této vyhlídce si můžete přečíst třeba zde. Můžu říct, že jsem toho měla ze začátku plné kecky, protože jsem se nemohla srovnat s rychle zdolaným výškovým rozdílem a tím pádem i řidším vzduchem – vždyť Krippenstein leží ve výšce více než 2000 metrů nad mořem. Za chvíli se to ale zlepšilo a pak už jsem si chůzi v nádherném prostředí i počasí vyloženě užívala. Na Pěti prstech bylo docela rušno, takže chvíli trvalo, než se dostalo i na nás, ale stálo to za to. Výhled byl dechberoucí, nemohli jsme se nabažit.
Kromě pobytu na vyhlídce jsme tady stačili ještě ulovit naši nejvýše položenou kešu a prohlédnout si stavbu přímo na vrcholku Krippensteinu. Tady se nám podařilo pobavit japonské turisty, protože stavba mi připomínala příď Titanicu a chtěla jsem, aby mě drahý zvěčnil zezdola jako Rose (a Jacka) ve slavné scéně z tohoto filmu. Mimochodem tito turisté se pak vyfotili úplně stejně 🙂
A pak už byl čas jet domů. Jelikož jela dolů jedna z posledních lanovek, mačkalo se nás tam opravdu hodně a byli jsme rádi, když jsme byli konečně dole. Nicméně samotnou jízdu lanovkou jsem tedy snášela lépe než jsem čekala, nekonaly se žádné mdloby, řev ani zvracení 🙂
Cestou zpět do Mondsee jsme se ještě na chviličku zastavili v historicky významném Hallstattu pro kešku. Byl docela boj ji odlovit, protože se nacházela na molu u promenády plné hotelů a samozřejmě zrovna musel přijet autobus turistů, kteří se honem šli podívat na labutě, jež přilákala naše přítomnost – myslely si, že je jdeme krmit. Nakonec turisté přece jen odešli, krabičku jsme odlovili a pokračovali v cestě. Zastihla nás pořádná alpská bouřka. Lilo, že jsme na krok neviděli a u Bad Ischlu se spustily ještě kroupy s takovou intenzitou, že jsem se vážně obávala, jestli to čelní sklo vydrží. Nakonec jsme ale v pořádku a řádně unaveni dojeli.
V pondělí ráno jsme se odhlásili z penzionu a konečně si jeli prohlédnou jezero a město za světla. Při parkování ve městě jsme se stihli trochu poškorpit, protože mám panickou hrůzu ze špatného parkování (rozuměj parkování na zakázaných místech) a muž vůbec 🙂 Při návštěvě informačního centra se ukázalo, že parkujeme dobře, takže zbytek procházky už proběhl v dobré náladě a došli jsme i k jezeru Mondsee. Za světla bylo konečně vidět, jak je krásně čisté. Představovala jsem si, jaké to tam musí být v létě…
Ještě jsme si zajeli podívat se ke Krottensee a pak už jsme se vydali na cestu zpátky do ČR. Na silnicích byl větší provoz než jsme čekali, a tak jsme se vybodli na nějaké velké hledání keší a upalovali jsme co nejrychleji do Chamu, našeho oblíbeného nakupovacího města v Bavorsku, a pak domů. Byl to prima víkend, opravdu jsme si odpočinuli a chvíli relaxovali bez toho, aniž by pořád zvonil telefon 🙂
…mě fakt vytáčejí, zejména v práci. O tom, že občas vytáčím i já je, nepochybuji, ale to není předmětem dnešní vylejvárny. Dneska řeším, co štve MĚ 🙂
Vadí mi lidi, co neustále musí někoho pomlouvat. Ta má hrozný účes, tyhle šaty bych si s její postavou nikdy nevzala, ta se v práci zrovna nepředře apod. Nejlépe to samozřejmě vyzní od člověka, který se nepyšní mírami modelky a jeho pracovní výsledky nejsou bůhví jak skvělé (a zcela určitě jsou horší než výsledky pomlouvané kolegyně). Nejhorší jsou lidé, kteří mají s něčím problém, ale neřeknou to přímo dané osobě a místo toho ji před ostatními pomlouvají. Tak sakra, buď jí to řekni do očí, nebo drž pec!
Taky mi vadí lidé, kteří mají ke všemu negativní a skoro paranoidní přístup. Svůj negativismus přenáší na celý kolektiv a kazí pracovní morálku. Nic nejde, nic mě nebaví, obzvlášť v práci mě to nebaví, už chci jít domů. Za nic nemůžu, ale oni se proti mně spikli, zasedli si na mě. Je hrozný problém dělat něco tak, jak je požadováno od nadřízených, aby se týmu, který převezme práci po nás, jejich úkol lépe vykonával. Člověk má občas den blbec a je protivný a absolutně chápu, že v takový den mu nikdo a nic není po vůli, ale pokud se tohle opakuje pořád dokola jako kolovrátek, není nejspíš problém ve špatných dnech, ale v přístupu daného člověka.
Štvou mě lidé, co nedokážou přijmout slušně podanou a dobře míněnou kritiku. Taky mi vadí, když reakcí na konstruktivní výtku není zamyšlení nad sebou a snaha o nápravu, ale naopak agresivní obrana, výmluvy apod. Na jednom semináři mě učili, že chválit se má v kolektivu, kritizovat mezi čtyřma očima. Asi to neplatí vždycky. Po zkušenosti s jednou kolegyní nevím, jestli se tím řídit. Mezi čtyřma očima jsem ji požádala, aby něco nedělala, protože to ruší při práci ostatní kolegy. Udělala z toho veřejnou aféru a používala argumenty, které mě neskutečně vytáčely (máme demokracii – můžu si dělat, co chci, já taky ostatním spoustu věcí tolerovala, ale už nebudu apod.). Příště bude lepší ji seřvat přímo v té situaci, kdy bude danou věc dělat, a bude hotovo.
Vadí mi lidé, co nehrají týmově a fér. Tým hraje pro ně, oni ho zatěžují, využívají, těží z jeho výsledků, ale sami k nim výraznou měrou v pozitivním slova smyslu nepřispějí. Mají problém zůstat v práci výjimečně přesčas a pravidelně se zvedají k odchodu dřív než uplyne celá pracovní doba. Nezajímá je, jestli tam kvůli jejich předčasnému odchodu nebude muset někdo zůstat déle. Když se zvedají dřív, ani se nezeptají, jestli je vše hotovo.
Kéž bychom takových lidí všichni potkávali čím dál méně. A protože jsem optimista, tak doufám, že tomu tak bude ne proto, že za svůj přístup dostanou padáka, ale protože se jim rozsvítí a své chování změní…
Měli jste někdy spolubydlící? Pokud ano, tak to určitě znáte – občas prostě vznikají třecí plochy. Jde o to, jak velké a jak jsou obě strany tolerantní a ohleduplné.
Na spolubydlící jsem zvyklá. Od dětství jsem bydlela v pokoji se sestrou, později na koleji jsem během čtyř let vystřídala dvě spolubydlící a pak jsem měla spolubydly (mnoho 🙂 ) i na dvou bytech, které jsem obývala (a vlastně obývám doteď). Jasně, vždycky se najde něco, co člověka na druhých trochu vytáčí – a přiznejme si, všichni děláme něco, čím druhé iritujeme. Ale vždycky to bylo celkově v pohodě – dokud se nepřistěhovali současní spolubydlící.
Abych trochu nastínila situaci: bydlíme v bytě 3+1 ve složení já + přítel (1 pokoj), kamarád (2. pokoj) a další pár (3. pokoj, říkejme jim třeba Jeníček a Mařenka). Původně jsme se dost těšili, až se páreček přistěhuje – Mařenka byla naše kamarádka. Představovali jsme si, jak budeme po večerech hrát hry, jak si odpoledne uděláme kafe a pokecáme…ale to jsme se přepočítali. Ukázalo se totiž, že Jeníček s Mařenkou jsou poněkud hlučnější a temperamentnější pár než jsme mysleli. Chvíli jsou na sebe jako mílius, chvíli na sebe řvou, nadávají si a rozcházejí se. Taky vyšlo najevo, že jsou rádi vzhůru dlouho do noci (tím myslím třeba do dvou, tří ráno) a že si neuvědomují, že sádrokartonové stěny co do pohlcování hluku mnoho služby neudělají. Zásadně pokapou melounem právě vytřenou podlahu, nádobí myjí tak, že se může rovnou mýt znovu a nedochází jim, že lžičky v kuchyňském šuplíku jsou určené pro všechny obyvatele bytu a že by někomu mohlo vadit, když si je nasyslí téměř všechny k sobě do pokoje. Nikdy je nenapadne umýt sprchový kout a když opouští koupelnu, bývá rohožka před sprcháčem řádně nasáklá vodou, aby si to další zájemce o koupelnu užil. Perou si (pro dva lidi!) aspoň 3x týdně a sušák si nechávají permanentně u sebe. A takových věcí bych mohla jmenovat ještě tisíc. Jsou to vlastně drobnosti, nad kterými by člověk normálně mávl rukou. Jenže tím, jak se každý den opakují a kupí se, způsobují čím dál větší alergii na Jendu a Mařenku. Žádné herní večery, žádný pokec s hrnkem kafe. Řešení? Odhodit lítost a stud a co nejdřív jim říct, ať si sbalí svých pět švestek. A radši si už nebrat žádné spolubydlící a nechat si pokoj pro sebe 🙂
A jaké máte se spolubydlícími zkušenosti vy?
Když jsme přemýsleli, co podnikneme tenhle víkend, napadlo nás, že jsme ještě ani jeden nebyli na přehradě Hracholusky, přestože se toto vodní dílo nachází pouhých 20 km od Plzně. Jelikož už od rána krásně svítilo sluníčko, bylo o cíli výletu rozhodnuto:) Nebyli bychom to snad ani my, kdybychom cestou nenaplánovali také vyzvednutí několika kešek, ale nebylo to pro dnešek to hlavní. Chtěli jsme si hlavně odpočinout a vyvětrat tělo i hlavu.
Rozhodli jsme se nezůstávat na jednom místě a raději jsme objeli hned několik kempů a pláží. Nejdříve jsme se zastavili na jídlo v restauraci Kotva v blízkosti Transkempu. Ceny rozumné, jídlo celkem ušlo – Vláďa si dal Pepu z grilu s grilovanou zeleninou a tousty a já měla vepřový steak s vajíčkem a hranolky. Měla jsem víceméně jedinou připomínku – dávat k tlustému fláku masa nůž bez krájecích zoubků nebylo úplně to pravé ořechové 🙂
Po obědě nás napadlo, že bychom si mohli půjčit loďku nebo člun. Kousek od parkoviště měla být půjčovna člunů, ale bohužel jsme ji neobjevili, a proto jsme se vydali dál. Zakempili jsme to na Radosti. Zde jsme našli půjčovnu šlapadel, tak jsme hned jedno šlapadlo ukořistili a hodinku jsme jen tak popojížděli (nebo spíš popošlapávali 🙂 ) a lenošili vyvalení na sluníčku. Vláďa se hrdinně ujal role kapitána, přestože kapitánská čepice zůstala doma 🙂 Po vrácení šlapadla jsme usoudili, že by docela bodl zmrzlinový pohár. Obešli jsme několik občerstvení a nakonec jsme to zapíchli U Lišáka na střešní terase. Prostředí nebylo nic moc, ale obsluha příjemná a pohár splnil naše očekávání – zmrzlina, čerstvé ovoce a domácí šlehačka. Na nic si nehrál a byl prostě parádní 🙂
Pak jsme se zvedli a popojeli ještě kousek dál, abychom se podívali na bývalou hydroelektrárnu a vytáhli pár kešek. Pak už čas pokročil, tak jsme se ještě cestou domů zastavili na několika vlakových zastávkách a odlovili několik závěrečných krabiček a hnali to domů.
Byl to moc fajn výlet a vůbec by nebylo marné se na Hracholusky vrátit třeba na celý víkend a svézt se parníčkem:)
Už nějakou dobu jsme se odhodlávali, že se vypravíme do Německa na nákupy. Slyšeli jsme od spousty známých, jak jsou zejména potraviny nakoupené u našich sousedů kvalitnější a mnohdy i levnější, proto jsme se chtěli přesvědčit na vlastní kůži. A tak jsme 5. července 2013 vyrazili:)
Za svůj cíl jsme si zvolili město Cham, které se nachází cca 25km za hraničním přejezdem Folmava. Toto město už jsme jednou navšívili v rámci keškovýletu a moc se nám tu líbilo. Když jsme tedy zjistili, že je městečko nejen malebné, ale že je tu i poměrně dost supermarketů, neváhali jsme dlouho nad tím, kam se vydat.
Cesta z Plzně utekla příjemně a cca za hodinku a půl jsme už parkovali u nákupního centra. Rozhodli jsme se, že nejdříve prolezeme různé obchody a obchůdky (oblečení, nábytek…) a nákup potravin si necháme na konec. Hned po příchodu do prvního obchodu (C&A) jsme zjistili, jak skvělý byl nápad vyrobit si kapesní převodník měn:) Byl to vlastně jen krátký proužek papíru se dvěma sloupečky: částkou v eurech a částkou v korunách. Pro ty, kdo nemají v hlavně kalkulačku (jako třeba já:) ), doporučuji podrobněji rozepsat částky cca do 3 eur, lépe a rychleji se to pak přepočítává.
V C&A jsme nakoupili hadříky za 21 éček (3x pánské trenky, 1x dámské tričko s krátkým rukávem a 2x dětské tričko Angry birds, na které jsem mimořádně hrdá) a zdálo se mi, že měli širší výběr oproti plzeňským pobočkám. Uvidíme, očíhneme to určitě i příště:)
Každopádně se dostáváme k důležité části: placení. Ono to v Německu totiž není tak jednoduché, pokud si myslíte, že se obejdete bez hotovosti a bude stačit platební karta. Většina obchodů totiž akceptuje jen kartu EC (electronic cash), která je vydávána tamními finančními ústavy. Obchody s módou a drogerií už často přijímají i Visa karty (v C&A ji berou a podle diskuzí s ní většinou není problém ani u jiných prodejců oblečení), ale pokud se chystáte vyloženě na nákup potravin a jedete poprvé, spolehnout se můžete opravdu jen na hotovost. My spoléhali na to, že podle rok starých informací od známého, který byl též nakupovat v Kauflandu v Chamu, by zde neměl být problém s přijetím karty Maestro, on sám s ní také platil. Ale ouha, slečna na informacích nám řekla, že Visu ani Maestro neberou a že musíme do bankomatu, kde jsme nechali za výběr v cizině krásných 125 Kč, přestože má přítel účet u stejné bankovní skupiny (Erste Group) 🙂 Určitě se tedy vyplatí myslet předem i na tenhle případ a mít aspoň něco málo v hotovosti.
Jak už jsem zmínila, nákup potravin byl posledním bodem našeho chamského programu. Vybrali jsme Kaufland, protože se nacházel přímo v nákupním areálu, kde jsme parkovali, a protože jsme ho chtěli porovnat s tím, jaký známe od nás z České republiky. Bohužel jsme neměli tolik času, kolik bychom si přáli, takže jsme ho spíše jen tak prolétli a okoukali to nejdůležitější. Už teď ale mohu říci, že se za hranice pro potraviny určitě vydáme znovu, protože jsme si bohužel potvrdili, že co se týče jídla, je ČR opravdu kontejnerem Evropy a do českých supermarketů se často vozí to, co by jinde nedali ani dobytku. Tím nechci říct, že se v ČR nedají sehnat kvalitní potraviny, ale ne každý má možnost pěstovat si ovoce a zeleninu či chovat zvířata doma, anebo má čas na to, aby zjišťoval, kde mají co dobré a pro co musí jezdit na druhý konec města. Osobně mám nejradši, když je všechno pod jednou střechou a nemusím jet nakupovat na třikrát:)
Nakoupili jsme potraviny a drogerii za necelých 31 eur. Zaměřili jsme se hlavně na mléčné a masové výrobky. Nakoupili jsme jogurty, mléko, sýry, máslo, paštiky, salám, párky, křupky, sušenky, čokoládu a obecně potraviny (téměř) každodenní konzumace. Sýry byly vážně chuťově výborné, zvolili jsme něco na způsob hermelínu a mladou goudu a opravdu jsme se po obou olizovali za ušima. Otestovali jsme i mozzarellu a také byla ok. Cenově vyšly sýry přibližně nastejno nebo mírně lépe než v Čechách. Dále jsme chtěli ochutnat paštiky a párky. Málem nám spadla čelist, když jsme zjistili, že i ta nejlevnější paštika či párky mají kolem 80% masa a oboje po mase opravdu i chutná, přestože to vážně není předražené…To samé i obyčejný vakuově balený salám (ani to nebyla šunka). Jogurty jsme koupili stejné jako kupujeme normálně, akorát cca o 4 koruny na kelímek levněji. Pečivo bylo taky celkem ok, chleba nám bez plísně a v jedlé podobě vydržel týden. Jediné, co bylo teda fakt haluz, byl maracujový likér za 2 éčka, který do puntíku odpovídal ceně a vzhledu – představte si to asi tak, jako kdyby vás popadl amok a smíchali jste jogurtový nápoj se sodovkou – prostě never more 😀
Celkově jsme byli s cenou a kvalitou velmi spokojeni a pokud nakoupíme ve větším množství, rozhodně se nám cesta vyplatí i s cenou za benzín. Určitě se vyplatí i nákup kosmetiky (koupila jsem si např. deodorant Fa jako sprej za cca 30 Kč) a podle mnohých i nákup pracích prášků apod. – sami to zatím nemůžeme posoudit, ale podle mnoha diskuzí je např. Ariel pro východní země (včetně ČR) něco jiného než Ariel určený pro německý či francouzský trh. Celkem bych tomu i věřila, v obchodě jsme potkali dost Čechů a skutečně měli ve vozících nejen potraviny, ale i prášky a drogerii.
Byl to pro nás v mnohém zajímavý a poučný výlet, příště určitě prozkoumáme sortiment podrobněji. Je fajn mít hranice kousek za humny, ačkoli prozření, že jsme opravdu skládka Evropy, člověku na náladě dvakrát nepřidá.
PS: Kdybyste se chtěl někdo přidat a vyrazit společně, stačí se ozvat 🙂
