Dneska přišel balíček z Bonprixu. Muž si objednával mikinu, tepláky a nějaké další oblečení a já si tam propašovala košili, která se mi strašně líbila na první pohled. Navíc i perfektně sedí, takže super nadčasový kousek a za ty prachy… Ještě uvidíme, jak bude vypadat po vyprání, ale zatím jsem děsně spokojená!!! LOVE IT! 🙂

Dnes jsem došla k závěru, že je dost dobře možné, že pokud se v neděli pojede závod F1, bude třistapětašedesítkový příspěvek vždycky o formuli 😀

Ano, dnes se taky jelo, tentokrát v Malajsii 🙂 Přestože ani jeden z Meků (chápej „McLarenů“) nedojel, byla jsem velmi potěšena tím, jaký pokrok dokázal team během těch 14 dnů od posledního závodu udělat. Chce to ještě máknout na spolehlivosti, ale co do výkonu, v závodě byly stříbrné monoposty schopné bojovat o pozice s dalšími teamy, což je z mého pohledu naprostá paráda! 🙂 Nebyla to jen zoufalá defenzíva a modlitby o to, aby rozdíl mezi McLarenem na posledním místě a předposledním autem nebyl tak zahanbující. Hrozně mě štvaly komentáře rádoby fanoušků, kteří žádný pokrok neviděli a dokázali jen nadávat, místo aby ukázali i trochu podpory. I ve formuli platí, že společně vítězíme i prohráváme 😉

Ale abych nekončila tak rozlíceně, mám tu jeden obrázek, jehož popisek mě opravdu dostal, když jsem to viděla poprvé. Víte, jak se zvedla veliká mánie okolo Fifty Shades of Grey? Tak tady je mnohem, mnohem lepších padesát odstínů šedi! 🙂

Sobotní příspěvek bude trochu vážnější, dnešní důvod výjimečně není žádná veselá prkotina jako obvykle. Ale možná o to je silnější 😉

Dneska jsem si na internetu totiž hned ráno přečetla, že po dvou letech byla na svobodu propuštěna česká děvčata Hanča a Tonča, jež byla unesena v Balúčistánu v březnu 2013. Když jsem tehdy slyšela o jejich únosu, říkala jsem si, že to je konec, že o nich už asi neuslyšíme a že živé se domů už asi nedostanou. No, podle videa, kde se dívky loučily s rodinami a mluvily o smrti, ve šťastný návrat už moc nevěřily ani ony samy. Nicméně díky činnosti a kontaktům turecké neziskovky iHH jsou obě doma a živé!!! Tohle mě fakt zahřálo u srdce, kdyby tak bylo podobných příběhů s happyendem víc. Holkám přeju do dalšího života hodně štěstí, hlavně aby se dokázaly co nejlépe vrátit zpátky do „normálního“ života 😉

Edit: Tak dnes byla ještě jedna věc úplně senzační. Muž mi ráno slíbil, že vyřeší problém s naušnicemi, že dá spravit ty, co jsem od něj dostala k Vánocům. Nebo aspoň tak jsem to pochopila. Ale nakonec to bylo trochu jinak – večer se vrátil, podal mi krabičku a hele – dostala jsem ještě jedny naušničky! No, říkala jsem si, že jestli stačí v jeden den naušky dát na opravu i opravit a přinést domů, tak je master 😀 Každopádně fotku dodám, jsou boží!

V pátek jsem se fakt pobavila nad blogem Davida Grudla. Příspěvky tohohle člověka mě vždy spolehlivě pobaví, ačkoli se ve světě Nette nepohybuji, pominu-li to, švagr je na tenhle framework docela koumák 🙂 Často stačí přečíst nějaký Davidův tweet (například zde) a i běžný neprogramující člověk má hned lepší náladu.

Ale dneska to nebyl tweet, co mě dostalo. Dneska to byla výzva „Udělejme Davídkovi radost“ – žádost o hlas pro Davidův blog La Trine v anketě Magnesia Litera v kategorii blog roku, v níž byl nominován. No, když si na blogu přečtete něco o Davídkovi, neříkejte, že byste mu ten hlas nedali, zvlášť, když máte něco podobného doma! 😉

Dnešní den mi zpestřila kamarádka, která mi poslala odkaz na jmenný kalendář z roku 1852. Při pročítání některých jmen jsem si málem ucvrkla smíchy. Ohňan, Šulislav, Mstiboj nebo třeba Ubislav (že by zakladatel Ubisoftu? 🙂 ) jsou opravdu jména, která měla v kalendáři zůstat. Trochu zvláštní je, že jsme ale nenašly takové klasické jméno, jako je Anna.

Nejvíc zábavné mi připadlo to, že některá jména neslavila svátek jen jednou v roce. Například Vladimír (shodou okolností má silná polovička) slavil během roku jmeniny hned třikrát. Když jsem se mu o tom zmínila, vykřikoval cosi o tom, že tedy budeme slavit jeho svátek čtyřikrát, protože ani jeden z tehdejších termínů nevychází na ten současný. Doufám, že na to úspěšně zapomene 😀

Věc, která mě dneska dostala, přišla hned ráno. Sotva jsem přišla do práce a sedla k počítači, psala mi na Facebooku ségra a posílala mi fotku panenky – miminka, kterou dostala moje malá neteřinka. Sama neteřinka si panenku pojmenovala. A víte, jaké jméno jí přidělila? Je to Barunka – stejně jako já 😉 😀

Úterní příspěvek bude o dárečku, který jsem dnes dostala od kolegyně/kamarádky. Včera jsem se jí mezi řečí zmínila o tom, že jsem v pátek někde ztratila naušnici a že mě to mrzí, protože to byl dárek. Dnes si mě vytáhla dopoledne na kafe a řekla mi, že když jí ukážu, jak dělá liška, tak mi něco dá. Samozřejmě jsem hned předvedla lišku á la What does the fox say od Ylvis, což Anička přesně čekala, protože ví, jak to miluju 😀 Tím jsem tedy splnila požadavek a mohla se podívat, co mi to přinesla. Byly to naušničky s liškou, které mě totálně dostaly!!! S takovou ozdobou prostě nejde mít špatný den! 😉

V pondělí jsem měla nejlepší pocit z toho, že jsme řekli spolubydlícím o tom, že máme vybraný dům a že se budeme stěhovat. Zdálo se mi, že zrovna tohle asi nečekali a trochu mě mrzí, že budou mít starosti s tím, aby se rozmysleli, zda zůstanou na našem společném bytě sami, jestli chtějí nové spolubydlící, nebo jestli byt úplně zrušíme. Na druhou stranu kdybychom to řekli kdykoli jindy, život by jim to zkomplikovalo úplně stejně. Doufám, že tři měsíce jsou dostatečně dlouhá doba na to, aby to strávili a uspokojivě vyřešili…každopádně jsem ráda, že to máme z krku 🙂

Neděle utekla jako voda. Chvíli jsem se flákala a hrála Bejeweled 3, chvíli jsem strávila u plotny a chvíli jsem se věnovala údržbě bytu.

Nejlepší moment dnešního dne byl, když se muž vrátil z nákupu pár drobností, abychom mohli uvařit na zítra do práce oběd. Myslel totiž na mě a přinesl mi z Billy dalamánek, protože ví, že jsem zrovna na tyhle dalamánky úplně úchylná. To bude zítra super snídaně!

Jo a ještě mám radost z jedné věci: tohle už je jubilejní kulatý padesátý den z třistapětašedesáti! 🙂

Dnes jsem měla fakt dobrý pocit z nákupního výletu do Německa, do města Cham. Nejen, že jsme jako obvykle udělali zásoby, ale ještě jsme překonali únavu (a lenost) a dokopali se k prohlídce Normy a Rewe, abychom tyto řetězce prozkoumali a rozšířili si ohledně nákupů obzory. Zjistili jsme, že Rewe nám moc nesedí co do sortimentu a uspořádání prodejny, ceny byly u některých věcí mírně vyšší, ale na druhou stranu podle nálepek na dveřích tam berou MasterCard i Visa kartu, což v Německu ve spoustě řetězců zaměřených na prodej potravin rozhodně není běžným standardem. Norma byla hodně podobná Lidlu, zdála se nám sympatičtější a koupili jsme si zde pár věcí (hlavně sýrů) na zkoušku, tak uvidíme. Každopádně mám radost, jak už se celkem orientujeme a zvládáme ty nákupy v pohodě 🙂

PS: Na těchto nákupních výletech samozřejmě miluju i přestávku na oběd – kousek od nákupního centra (před obchodem C&A) je stánek s kebaby, který vede sympatická paní a vždycky na nás huláká: „Dooobry den!“ 🙂 Připravují kebab z krůtího masa a sami si pečou housky, což je na výsledné chuti sakra znát. Když budete mít někdy cestu kolem Chamu, určitě vyzkoušejte! 😉