Ve čtvrtek 21. 5. jsem měla příležitost zúčastnit se konference Engage Prague 2015, jež byla zaměřená na social media marketing. Pořádala ji firma Socialbakers, která se zabývá zejména analytikou sociálních sítí. Neviděla jsem sice úplně všechny přednášky, ale i tak si dovoluji tvrdit, že přednášející byli zvoleni výborně a dokázali zaujmout publikum, atmosféra byla skvělá a celkově byla konference na velmi vysoké úrovni nejen na české poměry.

Nechci rozebírat každou jednotlivou přednášku, mým cílem je spíš vystihnout celkovou message konference. Přesto bych ráda vyzdvihla několik speakerů, kteří pro mě byli top: Sabeen H. Ahmad z agentury Publicis, Larse Silberbauer Andersena z Lega a Shiru Feuer z The Walt Disney Company. Velmi zajímavé bylo také povídání Johna Sculleyho (bývalého ředitele Pepsi a Apple) a úvodní vstup CEO Socialbakers Jana Řežába, který mluvil o potřebě nejen data shromažďovat, ale také je skutečně využívat. Pokud budete mít čas shlédnout záznamy jejich přednášek, rozhodně neváhejte! Video je dostupné zde.

Zajímavou závěrečnou tečkou konference byla lavina pubertálních fanynek známé youtuberky Bethany Mota, která byla vpuštěná před posledním tematickým blokem, v němž se právě Bethany zúčastnila diskuze. Bylo fascinující sledovat tu záplavu světel z mobilů a foťáků v jinak setmělém sále, když Bethany přicházela na podium – téměř všechna světla měla původ právě v místě, kde byly usazené její fanynky. Velmi zábavné byly i reakce některých dívek, když je snímal kameraman a přenášel obraz na promítací plátno – např. dělání selfie či schovávání se za kamarádku. Tento případ Bethaniných fanynek jen dokonale ilustroval slova Beau Avrila z Google, že u dnešní generace náctiletých jsou mnohem vlivnější a respektovanější hvězdy z YouTube a podobných kanálů, než klasické filmové a hubení stars.

A jaká jsou tedy nejdůležitější poselství, která na konferenci zazněla?

• Dělejte datadriven rozhodnutí a volte strategii na základě dat, nestřílejte naslepo!
• Ujistěte se, že teamy, které mají strategii na starosti, data sdílejí a spolupracují, nefungují jako oddělené jednotky (např. content & engage team vs. marketing team).
• Vyjasněte si, kdo je vaše cílová skupina a co mají její členové společného, co všechny zaujme. Používejte metodu vytváření person!
• Není potřeba využívat všechny sociální kanály – volte jen ty, které jsou blízké vaší cílové skupině. Také myslete na propagaci – např. Facebook více podporuje videa nahraná na něj přímo, než videa z Youtube.
• Mějte metriky pod kontrolou. Je potřeba vědět, co každá z nich znamená, ale taky to, které jsou pro vás relevantní – např. celkový počet shlédnutí videa na YouTube je sice pěkná věc, ale mnohem relevantnější je vědět, kolik lidí sledovalo video 3 sekundy, kolik 10 sekund, kolik ho dokoukalo až do konce.
• Při tvorbě obsahu není třeba znovu vynalézat kolo – sledujte např. práci agentur a inspirujte se tím, co funguje, aplikujte jejich nápady na svou oblast.
• Buďte kreativní a v případě působnosti ve více zemích se snažte zapojit lokální kulturu, témata.
• Nezapomínejte na koloběh analýza – vypuštění postu/kampaně – analýza – úpravy podle analýzy – analýza.
• Využívejte toho, že lidé jsou od přírody sociální tvorové, rádi sdílí aktivity, chtějí se zapojit. Směřujte např. své posty na sociálních sítích tak, aby se s nimi dokázali ztotožnit, chtěli reagovat!
• Nepostujte nic, co by vás samotné nenadchlo, co byste sami nechtěli sdílet/co by se nelíbilo vaší matce :). Dejte do toho kus sebe! Nebojte se emocí, snažte se vyvolat vášeň, aby lidé byli ochotni věnovat vaší značce svůj čas!
• Pokud je to možné, je výhodné spolupracovat s někým populárním/celebritou – ať už jste módní značka, nebo třeba youtuber. Známá osobnost je značka sama o sobě a taková spolupráce může přinést nové fanoušky oběma stranám.

Na úplný závěr bych se ráda podělila o jedno video vytvořené Legem, které právě podporuje sociální aspekt člověka a je opravdu kreativní. Snad se vám bude líbit tak jako mě.

Posledních pár dnů byly příspěvky většinou jen „písemné“, slovní popis toho, co bylo fajn. Dnes, ve středu, jsem tak unavená z povídání, že už fakt nemám sílu nic psát. Snad jen dvě věci:

1) Dívala jsem se pro zajímavost na rozdělení Facebookových fanoušků indické zpěvačky Rani Srani – 82,5 % jsou Češi, 9,5 % Slováci, 1,6 % Indové a zbytek je různý 🙂
2) Musím se podělit o obrázek, který mě dneska fakt pobavil, ačkoli se nepovažuji za velkého fandu Star Wars. Doufám, že se vám taky líbí a že si užijete zbytek večera! 😉

Dnes odpoledne jsme vyrazili do prodejny telefonního operátora. Měla jsem trochu bobky, jak to půjde, protože kamarádka mě strašila, že mi tam tu SIMku taky nemusí být ochotní vyměnit/udělat. Naštěstí šlo všechno hladce a za chvíli už jsem držela novou SIMku v ruce. Paní akorát konstatovala, že ta stará je kaput a že z ní už nic zachránit nepůjde. Nad tím jsem po všerejším zjištění jen mávla rukou a v tuhle chvíli už jsem zase mobilní 🙂

Jo a ještě mě dnes nadchla jedna věc: při parkování po výletě za operátorem se nám podařilo zaparkovat na parkovacím místě se žížalou! 🙂 Naše parkoviště je takové kaskádovité, má několik pater. My obvykle parkujeme hned nahoře, kde je udělaná zídka, aby nešikovný řidič třeba nesletěl do předchozího patra. Na zídce u jednoho parkovacího místa je sprejem napsáno „ŽÍŽALA“. Tohle místo jsme si oblíbili, ale už celkem dlouho se nám jej nepodařilo zabrat pro naše vozidlo, často na něm totiž parkuje nějaká dodávka. Tak dneska konečně! 🙂

Dnešní důvod ke spokojenosti bude možná trochu banální, ale mně to zkrátka i tak přijde na místě 🙂

O čem to tedy dnes bude? Jednoduše o klidu a pohodě. O tom, že nikdo nic akutně nepotřeboval, do ničeho mě nehnal, nemusela jsem nic důležitého řešit, nestal se žádný průšvih. Vyloženě no stress den. Prostě je to o tom, že mě všichni nechali žít 🙂

Jak jsem říkala už na začátku příspěvku, je to asi banalita, ale když se člověk necítí dobře a něco na něj leze, vážně to dokáže ocenit a je to v podstatě jediná podmínka, za které je schopný být aspoň trochu produktivní a rozumně smýšlející. Takže díky za dnešní klídek, kéž by ještě pár dní vydržel!

Co napsat k dnešnímu dni…je přeci jasné, že nejlepším momentem musela být snídaně, jejíž součást byl lemon meringue pie (recept v sekci Uvařeno) 🙂

Ale byla tu ještě jedna věc, která mi fakt udělala radost: po dlouhé době jsem měla čas pořádně si popovídat s jednou blízkou kamarádkou, na FB jsme tlachaly dvě a půl hodiny 🙂 Trochu to souvisí s tím, co dělám – jelikož celý den trávím pracovně na sociálních sítích, málokdy mám chuť se jim aktivně věnovat i ve volném čase a FB chat mám prakticky pořád vypnutý. A když už by byla i ta chuť, v mnoha případech na to kvůli každodenním povinnostem nezbývá čas. Ale tentokrát všechno klaplo a bylo to fakt super! 😉

Dneska se s vámi chci podělit o to, jak jsme s mužem strávili Vánoce. Byl to totiž první Štědrý večer, který jsme netrávili každý u svých rodičů. A ve finále nebyl úplně takový, jaký bychom si přáli. Ale pěkně po pořádku.

Vybojovat si Štědrý večer strávený mimo naše rodiny byl docela těžký úkol. Tedy samozřejmě, jsme dospělí a nutit nás nikdo nemohl, ale chtěli jsme to provést diplomaticky – dívejte se pak celý rok na vyčítavé pohledy vlastních i „nevlastních“ rodičů 🙂 Ale když už se to povedlo, chtěli jsme si Vláďovy Vánoce (jiný název pro Štědrý den) užít jak se patří v klidu, proflákat den, cpát se cukrovím, dělat jen příjemné věci.

K obědu jsem naplánovala a posléze i vyrobila tradiční krkonošský houbovec. Na večeři jsme se hecli a řekli si, že když už jsou ty svátky, tak si tedy dopřejeme – připravili jsme si wellington z pravé svíčkové 🙂 Bylo nám jasné, že kapra, řízků a bramborového salátu si ještě užijeme dost na návštěvách. Jenže už pár dnů před svátky jsem se necítila moc dobře, bolel mě žaludek a po zkonzumování houbovce začalo být hůř. Do večeře jsem to jakž takž rozhýbala, pak jsme pojedli wellington se špenátem a pak teprve začala zábava ve všech směrech 🙂

Nejprve došlo na předávání dárků: muž dostal knížky od svého oblíbeného autora (které si doteď nepřečetl) a nějaké drobnosti, já obdržela grilovací pánvičku na indukční sporák, knížku (kterou jsem dostala už předtím při společné večeři s kamarády, grrr) a tradičně obálku se souřadnicemi, které vedly na nějakou pláň na německou stranu Šumavy. Nechápala jsem a drahý mi začal vysvětlovat, o co jde. To místo se ukázalo být lyžařským střediskem s možností jezdit na lyžích i na snowboardu. Každý, kdo mě zná, musí chápat, proč jsem zezelenala a začala natahovat, že mě vůbec nezná, protože zimní sporty a nejvíc lyže bytostně nesnáším a není šance, že by se na tom něco změnilo 🙂 Když muž viděl moje neštěstí, usoudil, že strašení už bylo dost a chtěl mě uklidnit. Začal vyprávět o tom, že v areálu je i sáňkařská dráha a hrozně se divil, když intenzita pláče zesílila. Jak jsem byla vyděšená, představila jsem si závodní sáňkaře, co jezdí ve speciálním korytu a leží na zádech na pidisáňkách… 😀 Pak mi naštěstí bylo vysvětleno, že je fakt myšlena dráha pro obyčejné sáňky a konečně jsem začala mít radost 🙂 Bohužel na výlet zatím nedošlo, protože sníh zmizel víc než rychle, tak snad to ještě letos realizujeme.

Ještě jsme si chvíli užívali pohody a pak to začalo. Udělalo se mi fakt zle, zbytek večera jsem strávila na toaletě a spolykala asi kilo živočišného uhlí. Stejně to nebylo ono, takže jsem plynule přešla na biopron a stravu střídavě rohlíkovou a žádnou a na chudáka muže zbylo dojídání wellingtonů a dalších dobrot. Naštěstí jsme byli asi třetí den konečně schopní odjet i na návštěvy a už jsem zvládla i strouhané jablko s mrkví, přesnídávku a banán. Ale byly to asi první svátky, během kterých jsem rozhodně nepřibrala ani deko 🙂 Doufejme, že ty letošní se povedou víc!