Už dlouho jsem na blog nevložila žádný příspěvek, byla jsem utahaná ze stěhování, zařizování, práce a neměla jsem ani náladu…nicméně konečně nastal čas to zlomit a zase piskořici trochu oživit. A jaké téma je příjemnější než dovolená? 🙂

Vyrazili jsme autem ve třech z Plzně směrem na Rozvadov a pak přes německé autobahny do Štrasburku – byla by škoda nevyužít toho, že letos ještě nejsou zpoplatněné. Cesta trvala asi 5,5 hodiny včetně odpočívací pauzy a cca půlhodinové dopravní zácpy. Mimochodem, vřele doporučuji se na cestu vybavit dostatečnou zásobou pití, zejména pokud máte rádi ochucené sladké minerálky, protože minerálky podobného typu ve Francii nemají.

K dopravě ve Francii ještě přidám pár postřehů:

• Pozor na GPS navigaci – ujistěte se, že ji máte ve „francouzském“ režimu, že vám nehlásí přesná umístění rychlostních radarů, ale jen úseky, kde se může radar nacházet. Ukazovat přesné místo s radarem je ve Francii zakázané a podle zákona můžete dostat pokutu až 1 500 euro. Např. u navigací TomTom tedy musíte přepnout ze služby Rychlostní radary na službu Nebezpečné zóny, která je legální. Více info najdete třeba zde.
• Připravte se na to, že francouzské semafory fungují trochu jinak, než jsme zvyklí z Čech. Po červené nenásleduje jako mezistupeň oranžová, ale hned naskočí zelená. Mezi zelenou a červenou se ale oranžová objeví.
• Frantíci při odbočování, předjíždění nebo sjíždění z kruhových objezdů někdy prostě neukazují blinkrem. Jejich úmysly se musíte snažit odhadnout na základě zpomalení apod. Nespoléhejte na to, že budou mrkat!
• Buďte připraveni na to, že např. na dálnici nejsou informační cedule a označení sjezdů jednotně umístěné – jednou jsou před sjezdem, podruhé za ním, což může být trochu matoucí a nepříjemné. Dá se to ale zvládnout, jen je třeba koukat 🙂

Pro ubytování jsme si po loňské pozitivní zkušenosti opět vybrali hotel Campanile *** hned u dálnice – přes booking.com se dá sehnat za příznivou cenu (my platili cca 40 euro za pokoj pro 2/noc), poskytuje dostatečný komfort a navíc je jen pár minut pěší chůze od obchodního centra Auchan a od tramvajové zastávky Paul Eluard. Hotel také nabízí vlastní parkoviště, které se na noc zavírá, takže se není třeba bát ani o auto. Co se týká stravování, je možné si zaplatit snídani a přes obědy a večeře je otevřená i hotelová restaurace. Snídaně jsme si tam ale nedávali, 10 euro za osobu nám přišlo docela dost (v jiných hotelech většinou chtěli kolem 5 eur).

Po check-inu v hotelu jsme vyrazili směr Auchan, abychom se naobědvali a nakoupili nějaké zásoby k večeři. Jídlo jsme si dali ve fastfood řetězci jménem Flunch, kde jsme jedli už loni v Thionville, a proto jsme už trochu věděli, do čeho jdeme. Flunch není řetězec á la Burger King nebo McDonald’s, spíš to jsou takové jídelny, kde vaří normální teplá jídla. Za oběd pro tři jsme dali cca 24 euro a každý měl hlavní jídlo + předkrm/dezert. Za ty peníze fakt super, všichni jsme byli najedení a spokojení. Dala jsem si kuřecí plátek s houbovou omáčkou a bramborovou kaší – na talíři to vypadalo trochu jako kydanec ze školní jídelny, ale maso i omáčka byly ochucené na jedničku. Jako dezert jsem si vybrala éclair (takový banánek z odpalovaného těsta plněný krémem) a taky nebyl na fastfood vůbec špatný 🙂

Po jídle jsme pokračovali už přímo do hypermarketu v Auchanu. Možná by se hodilo zmínit, že zde (a i ve většině dalších obchodů a restaurací) zaplatíte v pohodě běžnými platebními kartami – berou obvykle Visu, Maestra i MasterCard. V Auchanu jsme k večeři nakoupili bagetu (pain long) – poměr cena/výkon a chuť jsou v porovnání s většinou toho, co pod názvem „bageta“ (samozřejmě myslím neplněnou, jen pečivo) kupujeme v Čechách, nesrovnatelné. Fakt, pokud jste ve Francii, užijte si to a testujte různé druhy baget a chlebíků! Taky jsme koupili balení 10 máslových (ne margarínových!) croissantů k snídani – jsou neplněné a výborné jak třeba s marmeládou, tak např. se sýrem. Neodolala jsem a ještě do košíku přihodila balení citrónových minikoláčků s bílkovým sněhem, do kterých jsem se tu zamilovala už loni. Neváhejte a zkuste je taky, ty peníze stojí za každé sousto 😉 Určitě nemusím říkat, ať si taky užíváte rozmanitosti zdejších sýrů – my si třeba hrozně oblíbili „smradlavého mnicha“ – Chaussée Aux Moines. Tuhle přezdívku dostal podle obrázku na obalu 🙂 Po otevření je sice cítit asi jako týden nošené ponožky v uzavřených botách, že si myslíte, že to kvůli tomu smradu prostě nedáte, ale chuťově a strukturou je hrozně zajímavý, na povrchu má takovou kůrčičku, ale uvnitř je poměrně tvrdý, i když vláčný.

V košíku nesměla samozřejmě chybět ani kachní paštika a mandarinková marmeláda s kousky pomerančové kůry. K zapití večeře jsme si pořídili šumivé víno Cremant, což má být jakási alsaská alternativa šampaňského. Nebylo špatné, ale spíš než šampaňské mi chutí připomínalo sekt.

Nákup jsme završili zmrzlinou za 1,5 eura, kterou jsme si koupili u stánku za pokladnami, u nějž měli i čokoládu, makronky a další sladké dobroty. Vybrala jsem si borůvkovou – kupodivu byla fakt z pravých borůvek a byla dokonalá 🙂 Kluci si dali jahodou a passion, které byly taky moc dobré a bylo znát, že jsou z pravého ovoce.

Zbytek večera jsme už strávili v hotelu večeří, plánováním dalšího dne a koukáním na bizarní francouzské pořady á la show, kde soutěžící zpívá a musí doplnit text, když přestane hrát hudba – o moc víc jsem z toho bohužel nepochopila 😀 Po dopití vína a vypnutí televize jsme usnuli jako zabití.

V pátek 17. dubna jsme se po troše váhání vydali na výstavu Gateway To Space – Brána do vesmíru. Váhali jsme kvůli několika poměrně nepříznivým recenzím na Facebookové stránce, ale nakonec jsme se to rozhodli risknout – a udělali jsme dobře 🙂

Výstava se nachází v areálu holešovického Výstaviště v Křižíkových pavilonech B a C a bude otevřena ještě do 28. června. Cena pro dospělého je ve všední den 300,- Kč, o víkendu 350,- Kč. U vstupu lze bezplatně využít šatnu a toaletu, takže i z hlediska těchto praktických věcí je vše v pořádku. Na konci výstavy je možné zakoupit suvenýry či něco k zahnání hladu a žízně. Výstava je zajímavá i pro děti – počítejte ale s tím, že při důkladnějším prohlížení exponátů a čtení textů je to zábava na 2-3 hodiny, takže bych osobně brala jen ty juniory, kteří zvládnou udržet pozornost dostatečně dlouho. Na výstavě je možno pořizovat fotografie, jen nesmíte používat blesk. Exponáty jsou ale celkem rozumně nasvícené, takže v případně slusnějšího foťáku se dají udělat pěkné fotky i bez něj. Více info naleznete zde.

Expozice je řazená chronologicky od prvních představ o letech do vesmíru až po současnost. Líbilo se mi, že při sestavování výstavy byl brán ohled na historické souvislosti, proto je v každém období paralelně popisován boj o dobytí vesmíru v Sovětském svazu a v USA. Dozvíme se například to, jaké byly rozdíly v používaných skafandrech, v raketoplánech a dalších věcech. Exponáty určitě nezklamou, nám se moc líbilo například vozítko pro popojíždění na Měsíci. Za shlédnutí stojí také doprovodná videa na malých obrazovkách. Nejlepší věcí z celé výstavy pro nás byla ale možnost sáhnout si na fragment měsíčního povrchu 😉

U východu z hlavní části výstavy nás pobavila jedna známá filmová postava, ale nechci spoilovat – přijeďte se sami podívat 🙂 Druhá část výstavy už je krátká a zabývá si spíše družicemi a satelity, nikoli přímo snahou dostat člověka jako takového do vesmíru. Najdeme zde také různé atrakce, z nichž jsou asi dvě placené a zbytek zdarma. Drobnou nepříjemností bylo to, že si muž nemohl vyzkoušet simulaci přistání raketoplánu, protože atrakci minimálně čtvrt hodiny okupoval nějaký pán se synkem a neměli jsme trpělivost čekat na to, až se uráčí pustit i ostatní. Ale pořízení fotky ve skafandru snad bylo dostatečnou kompenzací 🙂

Celkový dojem z výstavy byl velmi dobrý, oba jsme byli nadšení. Jsem toho názoru, že se rozhodně vyplatilo jít ve všední den nejen kvůli vstupnému, ale i kvůli předpokládané nižší návštěvnosti – díky menšímu počtu lidí šlo bez problému pořídit fotku, aniž by někdo lezl do záběru, či prohlížet si exponáty a  číst texty, aniž by se kolem jedné cedule tísnilo deset lidí. Zkombinovali jsme výstavu ještě s návštěvou Matějské pouti a výsledkem bylo perfektní odpoledne 🙂

Tímhle se drandí na Měsíci

Dotkla jsem se Měsíce

Americký skafandr

Přítel mi k narozeninám vymyslel výlet do Rakouska. Samozřejmě jsem učůrávala blahem, zvlášť když jsme dali dohromady i termín 🙂 Rozhodli jsme se pro prodloužený víkend 26. – 28.10. 2013.

Našim cílem bylo městečko Mondsee. Cesta vedla přes Železnou Rudu do Německa a odtud pak do Rakouska. Přesnou trasu si nepamatuji a myslím, že je zbytečné zdržovat se detaily. Jeli jsme vlastním autem, takže jsem se docela bála, aby nám ten náš kočár nikde neklekl. Naštěstí se nic takového nestalo, ale zpětně si nadávám, že jsme měli sebe i auto radši pojistit a mohla jsem být víc v klidu. Muž odřídil celou cestu, zastavili jsme se jen na oběd a malý nákup. Bylo příjemné moci jen tak pozorovat měnící se ráz krajiny i architektury. Čím víc jsme se blížili k Rakousku, tím víc přibývalo domečků s typickými dřevěnými vyřezávanými balkonky 🙂

Zamluvili jsme si apartmán v malém soukromém penzionu Gästehaus Sonnenhang. Přivítala nás majitelka, milá paní v důchodovém věku. Mělo to jen jednu chybu – paní neuměla téměř ani slovo anglicky, ale rukama nohama jsme se domluvili 🙂 Apartmán se skládal z chodbičky, ložnice, koupelny se záchodem, obýváku/kuchyně a balkónu, z kterého byl úžasný výhled na městečko a jezero. Profil apartmánu na booking.com nelhal, opravdu bylo k dispozici vše, co bylo slíbeno (parkování, wifi, TV, plně vybavená kuchyňka včetně spotřebičů a nádobí, …). Můžeme jen doporučit 🙂

Přijeli jsme v sobotu kolem čtvrté odpoledne a byli jsme docela unaveni z cesty, takže jsme se ubytovali a vyrazili jen na krátkou večerní prohlídku města. Zvládli jsme vylovit i pár keší. Nejvíc nás pobavilo, když jsme chtěli ulovit keš poblíž kostela s tím, že kolem sedmé večer už bude celkem tma a nebude kolem moc lidí. A ejhle – všude kolem parkovala spousta aut a couraly mraky lidí všech věkových kategorií – děti,  puberťáci i důchodci. Ruch ustal teprve když kostelní zvon odbil začátek mše 🙂 Byli jsme překvapení, jak jsou i mladí Rakušané věřící…

V neděli jsme posnídali na balkóně a přemýšleli, co budeme dělat. Původně byl v plánu keškovací výlet kolem jezer Mondsee a Wolfgangsee, ale při brouzdání letem světem internetem jsme zjistili, že právě dnes je poslední den tohoto roku, kdy se můžeme svézt lanovkou na Dachstein – Krippenstein. Jelikož byl závod F1 tuhle neděli už dopoledne, tak jsme v klidu zkoukli formule a pak vyrazili. Zastavili jsme se v Bad Ischl na oběd, samozřejmě jsme si dali Wiener Schnitzel :-D. Také jsme tam narazili na cukrárnu, která je známá výrobou čokolády. Bohužel jsme s sebou moc peněz neměli a potřebovali jsme, aby nám ještě zbylo na lanovku, zaplacení pobytu a další věci, tak jsme si moc vyskakovat nemohli. Ale koupili jsme si aspoň sadu dvou čokoládových ježečků v krabičce 🙂

Zhruba po hodince jízdy z města Bad Ischl jsme dorazili na parkoviště pod dachsteinskou lanovkou. Vesele jsme dali 54 euro za zpáteční lístek na lanovku (dva dospělí) a za chvíli už jsme se vezli nahoru na Krippensten a sledovali, jak je naše vozítko na parkovišti čím dál menší. Byla možnost zakoupit vstup i do jeskyní, které se nacházejí u druhého úseku lanovky, ale na to jsme se z časových důvodů vykašlali, protože bychom museli hodně pospíchat, abychom stihli poslední lanovku dolů, a ve finále bychom z toho neměli nic.

Hlavním cílem výletu byla vyhlídka Five Fingers (Pět prstů), která byla od lanovky vzdálená cca 15 minut chůze. Více o této vyhlídce si můžete přečíst třeba zde. Můžu říct, že jsem toho měla ze začátku plné kecky, protože jsem se nemohla srovnat s rychle zdolaným výškovým rozdílem a tím pádem i řidším vzduchem – vždyť Krippenstein leží ve výšce více než 2000 metrů nad mořem. Za chvíli se to ale zlepšilo a pak už jsem si chůzi v nádherném prostředí i počasí vyloženě užívala. Na Pěti prstech bylo docela rušno, takže chvíli trvalo, než se dostalo i na nás, ale stálo to za to. Výhled byl dechberoucí, nemohli jsme se nabažit.

Kromě pobytu na vyhlídce jsme tady stačili ještě ulovit naši nejvýše položenou kešu a prohlédnout si stavbu přímo na vrcholku Krippensteinu. Tady se nám podařilo pobavit japonské turisty, protože stavba mi připomínala příď Titanicu a chtěla jsem, aby mě drahý zvěčnil zezdola jako Rose (a Jacka) ve slavné scéně z tohoto filmu. Mimochodem tito turisté se pak vyfotili úplně stejně 🙂

A pak už byl čas jet domů. Jelikož jela dolů jedna z posledních lanovek, mačkalo se nás tam opravdu hodně a byli jsme rádi, když jsme byli konečně dole. Nicméně samotnou jízdu lanovkou jsem tedy snášela lépe než jsem čekala, nekonaly se žádné mdloby, řev ani zvracení 🙂

Cestou zpět do Mondsee jsme se ještě na chviličku zastavili v historicky významném Hallstattu pro kešku. Byl docela boj ji odlovit, protože se nacházela na molu u promenády plné hotelů a samozřejmě zrovna musel přijet autobus turistů, kteří se honem šli podívat na labutě, jež přilákala naše přítomnost – myslely si, že je jdeme krmit. Nakonec turisté přece jen odešli,  krabičku jsme odlovili a pokračovali v cestě. Zastihla nás pořádná alpská bouřka. Lilo, že jsme na krok neviděli a u Bad Ischlu se spustily ještě kroupy s takovou intenzitou, že jsem se vážně obávala, jestli to čelní sklo vydrží. Nakonec jsme ale v pořádku a řádně unaveni dojeli.

V pondělí ráno jsme se odhlásili z penzionu a konečně si jeli prohlédnou jezero a město za světla. Při parkování ve městě jsme se stihli trochu poškorpit, protože mám panickou hrůzu ze špatného parkování (rozuměj parkování na zakázaných místech) a muž vůbec 🙂 Při návštěvě informačního centra se ukázalo, že parkujeme dobře, takže zbytek procházky už proběhl v dobré náladě a došli jsme i k jezeru Mondsee. Za světla bylo konečně vidět, jak je krásně čisté. Představovala jsem si, jaké to tam musí být v létě…

Ještě jsme si zajeli podívat se ke Krottensee a pak už jsme se vydali na cestu zpátky do ČR. Na silnicích byl větší provoz než jsme čekali, a tak jsme se vybodli na nějaké velké hledání keší a upalovali jsme co nejrychleji do Chamu, našeho oblíbeného nakupovacího města v Bavorsku, a pak domů. Byl to prima víkend, opravdu jsme si odpočinuli a chvíli relaxovali bez toho, aniž by pořád zvonil telefon 🙂

Když jsme přemýsleli, co podnikneme tenhle víkend, napadlo nás, že jsme ještě ani jeden nebyli na přehradě Hracholusky, přestože se toto vodní dílo nachází pouhých 20 km od Plzně. Jelikož už od rána krásně svítilo sluníčko, bylo o cíli výletu rozhodnuto:) Nebyli bychom to snad ani my, kdybychom cestou nenaplánovali také vyzvednutí několika kešek, ale nebylo to pro dnešek to hlavní. Chtěli jsme si hlavně odpočinout a vyvětrat tělo i hlavu.

Rozhodli jsme se nezůstávat na jednom místě a raději jsme objeli hned několik kempů a pláží. Nejdříve jsme se zastavili na jídlo v restauraci Kotva v blízkosti Transkempu. Ceny rozumné, jídlo celkem ušlo – Vláďa si dal Pepu z grilu s grilovanou zeleninou a tousty a já měla vepřový steak s vajíčkem a hranolky. Měla jsem víceméně jedinou připomínku – dávat k tlustému fláku masa nůž bez krájecích zoubků nebylo úplně to pravé ořechové 🙂

Po obědě nás napadlo, že bychom si mohli půjčit loďku nebo člun. Kousek od parkoviště měla být půjčovna člunů, ale bohužel jsme ji neobjevili, a proto jsme se vydali dál. Zakempili jsme to na Radosti. Zde jsme našli půjčovnu šlapadel, tak jsme hned jedno šlapadlo ukořistili a hodinku jsme jen tak popojížděli (nebo spíš popošlapávali 🙂 ) a lenošili vyvalení na sluníčku. Vláďa se hrdinně ujal role kapitána, přestože kapitánská čepice zůstala doma 🙂 Po vrácení šlapadla jsme usoudili, že by docela bodl zmrzlinový pohár. Obešli jsme několik občerstvení a nakonec jsme to zapíchli U Lišáka na střešní terase. Prostředí nebylo nic moc, ale obsluha příjemná a pohár splnil naše očekávání – zmrzlina, čerstvé ovoce a domácí šlehačka. Na nic si nehrál a byl prostě parádní 🙂

Pak jsme se zvedli a popojeli ještě kousek dál, abychom se podívali na bývalou hydroelektrárnu a vytáhli pár kešek. Pak už čas pokročil, tak jsme se ještě cestou domů zastavili na několika vlakových zastávkách a odlovili několik závěrečných krabiček a hnali to domů.

Byl to moc fajn výlet a vůbec by nebylo marné se na Hracholusky vrátit třeba na celý víkend a svézt se parníčkem:)

Už nějakou dobu jsme se odhodlávali, že se vypravíme do Německa na nákupy. Slyšeli jsme od spousty známých, jak jsou zejména potraviny nakoupené u našich sousedů kvalitnější a mnohdy i levnější, proto jsme se chtěli přesvědčit na vlastní kůži. A tak jsme 5. července 2013 vyrazili:)

Za svůj cíl jsme si zvolili město Cham, které se nachází cca 25km za hraničním přejezdem Folmava. Toto město už jsme jednou navšívili v rámci keškovýletu a moc se nám tu líbilo. Když jsme tedy zjistili, že je městečko nejen malebné, ale že je tu i poměrně dost supermarketů, neváhali jsme dlouho nad tím, kam se vydat.

Cesta z Plzně utekla příjemně a cca za hodinku a půl jsme už parkovali u nákupního centra. Rozhodli jsme se, že nejdříve prolezeme různé obchody a obchůdky (oblečení, nábytek…) a nákup potravin si necháme na konec. Hned po příchodu do prvního obchodu (C&A) jsme zjistili, jak skvělý byl nápad vyrobit si kapesní převodník měn:) Byl to vlastně jen krátký proužek papíru se dvěma sloupečky: částkou v eurech a částkou v korunách. Pro ty, kdo nemají v hlavně kalkulačku (jako třeba já:) ), doporučuji podrobněji rozepsat částky cca do 3 eur, lépe a rychleji se to pak přepočítává.

V C&A jsme nakoupili hadříky za 21 éček (3x pánské trenky, 1x dámské tričko s krátkým rukávem a 2x dětské tričko Angry birds, na které jsem mimořádně hrdá) a zdálo se mi, že měli širší výběr  oproti plzeňským pobočkám. Uvidíme, očíhneme to určitě i příště:)

Každopádně se dostáváme k důležité části: placení. Ono to v Německu totiž není tak jednoduché, pokud si myslíte, že se obejdete bez hotovosti a bude stačit platební karta. Většina obchodů totiž akceptuje jen kartu EC (electronic cash), která je vydávána tamními finančními ústavy. Obchody s módou a drogerií už často přijímají i Visa karty (v C&A ji berou a podle diskuzí s ní většinou není problém ani u jiných prodejců oblečení), ale pokud se chystáte vyloženě na nákup potravin a jedete poprvé, spolehnout se můžete opravdu jen na hotovost. My spoléhali na to, že podle rok starých informací od známého, který byl též nakupovat v Kauflandu v Chamu, by zde neměl být problém s přijetím karty Maestro, on sám s ní také platil. Ale ouha, slečna na informacích nám řekla, že Visu ani Maestro neberou a že musíme do bankomatu, kde jsme nechali za výběr v cizině krásných 125 Kč, přestože má přítel účet u stejné bankovní skupiny (Erste Group) 🙂 Určitě se tedy vyplatí myslet předem i na tenhle případ a mít aspoň něco málo v hotovosti.

Jak už jsem zmínila, nákup potravin byl posledním bodem našeho chamského programu. Vybrali jsme Kaufland, protože se nacházel přímo v nákupním areálu, kde jsme parkovali, a protože jsme ho chtěli porovnat s tím, jaký známe od nás z České republiky. Bohužel jsme neměli tolik času, kolik bychom si přáli, takže jsme ho spíše jen tak prolétli a okoukali to nejdůležitější. Už teď ale mohu říci, že se za hranice pro potraviny určitě vydáme znovu, protože jsme si bohužel potvrdili, že co se týče jídla, je ČR opravdu kontejnerem Evropy a do českých supermarketů se často vozí to, co by jinde nedali ani dobytku. Tím nechci říct, že se v ČR nedají sehnat kvalitní potraviny, ale ne každý má možnost pěstovat si ovoce a zeleninu či chovat zvířata doma, anebo má čas na to, aby zjišťoval, kde mají co dobré a pro co musí jezdit na druhý konec města. Osobně mám nejradši, když je všechno pod jednou střechou a nemusím jet nakupovat na třikrát:)

Nakoupili jsme potraviny a drogerii za necelých 31 eur. Zaměřili jsme se hlavně na mléčné a masové výrobky. Nakoupili jsme jogurty, mléko, sýry, máslo, paštiky, salám, párky, křupky, sušenky, čokoládu a obecně potraviny (téměř) každodenní konzumace. Sýry byly vážně chuťově výborné, zvolili jsme něco na způsob hermelínu a mladou goudu a opravdu jsme se po obou olizovali za ušima. Otestovali jsme i mozzarellu a také byla ok. Cenově vyšly sýry přibližně nastejno nebo mírně lépe než v Čechách. Dále jsme chtěli ochutnat paštiky a párky. Málem nám spadla čelist, když jsme zjistili, že i ta nejlevnější paštika či párky mají kolem 80% masa a oboje po mase opravdu i chutná, přestože to vážně není předražené…To samé i obyčejný vakuově balený salám (ani to nebyla šunka). Jogurty jsme koupili stejné jako kupujeme normálně, akorát cca o 4 koruny na kelímek levněji. Pečivo bylo taky celkem ok, chleba nám bez plísně a v jedlé podobě vydržel týden. Jediné, co bylo teda fakt haluz, byl maracujový  likér za 2 éčka, který do puntíku odpovídal ceně a vzhledu – představte si to asi tak, jako kdyby vás popadl amok a smíchali jste jogurtový nápoj se sodovkou – prostě never more 😀

Celkově jsme byli s cenou a kvalitou velmi spokojeni a pokud nakoupíme ve větším množství, rozhodně se nám cesta vyplatí i s cenou za benzín. Určitě se vyplatí i nákup kosmetiky (koupila jsem si např. deodorant Fa jako sprej za cca 30 Kč) a podle mnohých i nákup pracích prášků apod. – sami to zatím nemůžeme posoudit, ale podle mnoha diskuzí je např. Ariel pro východní země (včetně ČR) něco jiného než Ariel určený pro německý či francouzský trh. Celkem bych tomu i věřila, v obchodě jsme potkali dost Čechů a skutečně měli ve vozících nejen potraviny, ale i prášky a drogerii.

Byl to pro nás v mnohém zajímavý a poučný výlet, příště určitě prozkoumáme sortiment podrobněji. Je fajn mít hranice kousek za humny, ačkoli prozření, že jsme opravdu skládka Evropy, člověku na náladě dvakrát nepřidá.

PS: Kdybyste se chtěl někdo přidat a vyrazit společně, stačí se ozvat 🙂